Tento text se zabývá Aristotelovým pojetím čtyř příčin a kritizuje moderní tendenci redukovat kauzalitu pouze na příčinu působící při současném odmítání příčiny účelové (finality). Autor argumentuje, že novodobé námitky proti finalismu jsou často založeny na nepochopení původního řeckého termínu aitia, který zahrnoval i látku a tvar. Text zpochybňuje platnost mechanistického pankauzalismu a tvrdí, že kauzální vztahy nejsou neprostupným předivem, nýbrž jsou přetržité a zrnité. Tyto mezery v kauzálních řetězcích vytvářejí prostor pro vstup nových záměrů, cílů a plánů, které umožňují lidskému subjektu využívat a nově uspořádávat existující kauzalitu k dosažení konkrétních účelů. Finalita tedy není popřením příčinnosti, ale jejím tvůrčím využitím v rámci reálných kontextů. Článek tak rehabilituje význam účelovosti v myšlení a zdůrazňuje, že svět ponechává volné místo pro záměrné jednání, které do něj vnáší nové podněty a směřování, čímž překonává deterministické vidění reality.
Kauzalita jako „finalita“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 10. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Kauzalita jako „finalita“
Aristotelés rozlišoval čtyři různé „příčiny“, a z toho nám po staletích zůstaly jen dvě, totiž causa efficiens a causa finalis; a tu druhou jsme v minulosti ještě škrtli (nebo aspoň všemožně zpochybňovali). Už z toho je dostatečně zřejmé, že pod „příčinou“ (aitia) měl Aristotelés na mysli něco jiného než my; je to však ještě zřejmější, když uvážíme, že za další dvě „příčiny“ považoval „látku“ a „tvar“ – to se už zcela vymyká našemu dnešnímu chápání „příčiny“ a vůbec „příčinnosti“. Proto lze aspoň předběžně říci, že novodobé výtky „finalismu“ (resp. teleologičnosti) Aristotelova a později aristotelského myšlení bývají nejen schematické, ale vlastně nevěcné, protože zmíněnou odlišnost neberou v potaz. Námitky „kauzalistů“ proti finalitě jsou málo argumentované, ve skutečnosti neplatné, pokud nesměřují k tzv. pankauzalismu (ovšem stejně nedržitelnému). Kauzální vztahy (jakožto jevy či úkazy) nemá smysl popírat, protože se o nich denně znovu přesvědčujeme; stejně se však přesvědčujeme denně o tom, že jich můžeme využívat tím, že je jinak, nově uspořádáme, a to právě za určitými cíli, účely, s jistými záměry a plány. Z toho zřetelně vyplývá, že svět nepředstavuje žádná neprostupné pankauzalistické předivo, ale že kauzální vztahy jsou přetržité, zrnité, takže ponechávají volný prostor, „mezery“, jimiž mohou do reálných kontextů vstupovat záměry (a tedy také „příčiny“) nové, které tu původně nebyly.
(Písek, 101012-3.)