Text se zamýšlí nad povahou výuky filosofie a jejím skutečným smyslem v rámci vzdělávacího systému. Autor tvrdí, že filosofem se člověk nestává pouhým osvojováním informací nebo historických faktů o filosofii, což je proces, který často produkuje pouze znalce oboru, nikoli skutečně myslící filosofy. Aby měla výuka filosofie na středních a vysokých školách hlubší opodstatnění přesahující rámec všeobecného přehledu, musí se zaměřit na specifickou kultivaci myšlení namísto pouhého předávání faktů. Filosofické myšlení je zde definováno jako jedinečná disciplína, která se sice v určitých ohledech blíží běžnému uvažování rozumného člověka, ale zároveň se zásadně liší od úzce specializovaných odborných přístupů i od nekritického zdravého rozumu. Hlavním cílem by tedy měl být rozvoj schopnosti samostatného a kritického nahlížení na svět. Tato proměna pedagogického přístupu je nezbytná pro zachování autenticity filosofie jako živé myšlenkové aktivity, která vyžaduje vnitřní angažovanost jedince spíše než pouhou encyklopedickou paměť.