Tento text se zamýšlí nad smyslem a úlohou učitele v rámci vysokoškolského vzdělávání se specifickým zaměřením na výuku filosofie. Vychází z kritického povzdechu Friedricha Nietzscheho, který varoval před vzděláváním, jež z nadaných mladých lidí vytváří pouhé kopie jejich učitelů. Autor zpochybňuje běžnou praxi, kdy se studenti stávají věrným obrazem svých mentorů, a ptá se, zda je takový přístup žádoucí. Hlavním tématem je hledání pravého poslání pedagoga, který by neměl usilovat o replikaci vlastních názorů a postojů, ale měl by fungovat především jako inspirátor. Cílem učitele má být podněcování studentů k autenticitě a k nalezení jejich vlastní, jedinečné cesty. Přestože je tato cesta bez vedení zkušeného učitele obtížně dosažitelná, konečným účelem pedagogického působení je umožnit studentovi, aby se stal sám sebou, nikoli pouhým odleskem svého učitele. Tento posun od imitace k inspiraci tvoří jádro autorovy úvahy o kvalitě současného univerzitního vzdělávání.