Text se zabývá filosofickým rozborem pojmu „myšlenka“ a jeho rozlišením od pojmu „idea“. Autor nejprve definuje myšlenku ve dvou rovinách: jako samotný akt myšlení (cogitatio cogitans) a jako obsah tohoto aktu, tedy to, co je myšleno (cogitatio cogitatum). Dále odmítá pojímat myšlenku jako pouhý výsledek či rezultát, k němuž nemáme přímý přístup, a místo toho se soustředí na její intencionální povahu. Klíčovým přínosem textu je vymezení „idey“ jako specifického druhu intencionálního zaměření. Idea zde není chápána jako nehybný předmět, ale jako dynamický činitel, který subjekt oslovuje, inspiruje a vede k dalšímu myšlenkovému úsilí. Tato koncepce zdůrazňuje nepředmětný charakter idejí, které nás přesahují a ukazují směr k dalšímu poznání. Text tak otevírá prostor pro hlubší analýzu vztahu mezi vědomím a tím, co jej v myšlenkovém procesu přesahuje a usměrňuje.
Myšlenka a idea / Idea (a myšlenka)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 3. 5. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Myšlenka a idea / Idea (a myšlenka)
Mluvíme-li – a ovšem myslíme-li – o „myšlence“, můžeme mít na mysli (tj. mínit) několik různých „věcí“ či „skutečností“. Myšlenkou můžeme mínit především akt, vykonávaný v myšlení a myšlením, tedy výkon našeho vědomí a myšlení. Tradičně se o tom mluví jako o „cogitatio cogitans“, ale ani to nebylo nikdy dost přesně vymezeno. Za druhé můžeme mínit to, co tímto myšlenkovým výkonem bylo myšleno, tedy jeho „myšleným“; v tradiční formulaci tedy jako „myšlenku myšlenou“, tedy „cogitatio cogitatum“. To však opět může být pochopeno buď jako výsledek, rezultát onoho myšlenkového aktu (výkonu), ale také jako to, k čemu se onen akt vztahu nebo vztahoval. Myšlenku jako „rezultát“ myšlenkového výkonu nyní raději nechme stranou či spíše zcela pomiňme, protože jednak k takovému rezultátu nemáme přímý přístup, ani pokud by šlo o výkon ještě aktuální (ještě probíhající), a už vůbec ne, pokud tento výkon již proběhl a byl ukončen; nevíme totiž dost dobře, jak a kam se takový eventuelní „rezultát“ ukládá např. v paměti; když si na nějakou svou (nebo cizí) starší myšlenku vzpomínáme, tj. když si ji znovu vybavujeme a aktualizujeme, nemáme před sebou nikdy ten rezultát (snad nějaký relikt toho již minulého průběhu myšlenkového výkonu), nýbrž buď tu myšlenku samu, jakoby obnovenou – anebo něco jiného, nějakou jinou myšlenku. Takže zbývá jen jediné, totiž mínit ono „myšlené“ jakožto intencionální „předmět“ nebo intencionální „ne-předmět“ (rozlišení má smysl, aby nedošlo k nepřípustné záměně intencionální zaměřenosti za tzv. zpředmětňující konstruování onoho „myšleného“ jakožto „předmětu“ v ontologickém smyslu). A nyní to nejdůležitější: to, co může být „míněno“, tj. k čemu se může zaměřovat na myšlenka (myšlení, řada myšlenek, atd.) intencionálně, může být také něco nejen ne-předmětného, nýbrž něco, co je zaměřeno k nám, co nás jednak oslovuje a takříkajíc „inspiruje“ (třeba jako „nápad“), ale co nás samo jakoby vede, tj. jednak přitahuje k sobě, ale ještě víc: co nám ukazuje ještě dál „za sebe“ resp. – přesněji – „před sebe“, za čím máme ještě dále jít svými myšlenkovými aktivitami a co se vůbec nechová jako něco „nehnulého“. Něco takového bychom rádi mínili jako „ideu“ – což ovšem bude nutně náležitě myšlenkově analyzovat a stále dál upřesňovat.
(Písek, 090503-1.)