Tento text pojednává o pojetí setrvačnosti v kontextu moderní kosmologie a fyziky. Zatímco Newtonovská fyzika považovala setrvačnost za základní a samozřejmý zákon, autor navrhuje přehodnocení tohoto konceptu ve světle protikladných tendencí entropie a negentropie. Setrvačnost zde není vnímána jako primární danost, ale jako odvozený stav, kterého je dosahováno aktivním odporem vůči úpadku a degradaci systému. Tento posun v chápání má mít zásadní dopady na exaktní vědy. Autor vybízí teoretické fyziky k hledání metod pro měření „stárnutí“ elementárních částic, jako jsou protony, analogicky k tomu, jak již věda dokáže určovat stáří a vzdálenost energetických kvant v časoprostoru. Úvaha směřuje k hlubšímu pochopení časového vývoje hmoty a zpochybnění statického vnímání fyzikálních zákonů, čímž otevírá prostor pro nové interpretace kosmologických procesů a stability vesmíru v měřítku času.