Text rozebírá koncept eleatství jakožto specifické filosofické "nákazy", která po staletí formuje lidské myšlení. Ústředním bodem úvahy je tzv. elejský virus, představující čas jako pouhou sukcesi bezčasových okamžiků. Skutečnost je v tomto pojetí redukována na čistou přítomnost "hic et nunc" bez minulosti a budoucnosti. Autor kritizuje snahu o umělou izolaci a stabilizaci filosofických myšlenek mimo jejich širší kontext, neboť takový přístup znemožňuje jejich skutečné pochopení. Porozumění myšlence je podmíněno ochotou nechat se jí vést k dalším souvislostem; pokud myšlenka v tomto pohybu selže, musí být rozpoznána jako vadná či nedostatečná. Dokument zdůrazňuje, že masové rozšíření myšlenky není zárukou její pravdivosti. Eleatství je zde nahlíženo jako fatální intelektuální infekce, která ovlivnila desítky generací. Tato úvaha, původně adresovaná Janu Hronovi, vybízí k hlubší ontologické sebereflexi a zpochybňuje strnulé chápání filosofické tradice jako souboru statických definic.
Eleatství jako „nákaza“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 7. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Eleatství jako „nákaza“
Tzv. „elejský virus“: je to jakoby „nákaza“ myšlenkou, že čas není nic jiného než pouhá sukcese bezčasových okamžiků, takže pravá (opravdová) skutečnost je vždy jen prezentní „hic et nunc“, takže eo ipso nemá žádnou minulost a žádnou budoucnost („nebylo nikdy a nebude – jest nyní, najednou celé, souvislé, jedno“ – zl. B 7 a B 8); myslíte, že je nutno to na tomto místě vysvětlovat? Jazykové vyjádření má přece dobrý smysl jen tehdy, když poukazuje k něčemu, co v sobě samém neobsahuje jako svou součást; tak bychom mohli dělat vysvětlivky ke všem, a pak vysvětlivky k vysvětlivkám, atd. až do nekonečna – čí spíš vyčerpání sil. Filosofická myšlenka není ničím, co by bylo možno vystřihnout nebo vyříznou ze souvislostí, izolovat a tak jaoby „upřesnit“, ale vždycky je něčím víc, než čím je, vede dál. Pokud jí chceme porozumět, musíme se jí nechat vést dál, nemůžeme ji „stabilizovat“ nějakým vydělením a osamocením. Myšlence takto chápané rozumíme vždy jen do jisté míry, totiž do té míry, do které se jí necháme vést dál – a jakmile už dál nemůžeme, musíme buď sebekriticky přiznat, že jsme selhali (takže to musíme zkoušet znovu), anebo musíme nahlédnout (ale vskutku „nahlédnout“, „nazřít“ a také to náležitě zdůvodnit), že to byla myšlenka vadná, nedostatečná nebo falešná. A protože myšlenky se často „šíří nákazou“ (a to i ty „pravé“), jejich rozšíření nemůže být nikdy dokladem jejich správnosti a opravdové platnosti. Některé myšlenky se mohou rozšířit nejen v jedné době, ale mohou postihnout celé generace, ba celé desítky generací, celá staletí a dokonce tisíciletí. Jednou takovou takřka fatální nákazou je právě zmíněná elejská myšlenka, jak ji známe ze zlomků Parmenidocvých, Zénónových a dalších Eleatů.
(Písek, 090724-2.)
(Pozn.: pro odpověď Janu Hronovi.)