Tento text se zabývá proměnou chápání pojmu „jednoty“ v dějinách filosofie a srovnává antické pojetí se současným nahlížením na tento fenomén. Autor poukazuje na to, že pro starověké myslitele, jako byli Leukippos a Démokritos, byla jednota atomů samozřejmou a nezpochybnitelnou vlastností, o jejímž původu nebylo nutné uvažovat. Tento přístup vychází z Parmenidova vyloučení změny a časovosti z pojetí Jednoho (HEN). Dokument dále rozebírá Senekův pohled, který spojuje jednotu výhradně s procesem zrodu a přirozeností (fysis). Z tohoto hlediska jsou jednotlivé entity vnímány jako druhořadé ve vztahu k univerzu. Jednotliviny pak nejsou chápány jako integrální součásti vesmírné totality, nýbrž pouze jako její kvazi-části. Text tak otevírá hlubší diskusi o ontologickém statusu části a celku a o tom, jakým způsobem nahlížíme na soudržnost a podstatu jsoucen v rámci širšího kosmologického rámce.