Tento text reflektuje známý citát Martina Bubera, že „každý skutečný život je setkání“, a zasazuje jej do širšího ontologického a filosofického rámce. Autor uvažuje o setkání jako o fundamentálním prvku existence, který není omezen pouze na fyzickou přítomnost, ale zahrnuje i vztahy s lidmi nežijícími či vzdálenými. V nejobecnější rovině mluví o „reaktibilitě“ jako o schopnosti jsoucna odpovídat na podněty jiných subjektů, zatímco u živých bytostí tuto vnímavost označuje jako „senzibilitu“. Text kritizuje tradiční metafyzické pojmy jako esse per se, které chápou bytí jako izolovanou podstatu. Místo toho autor tvrdí, že jsoucno se stává skutečným pouze skrze vzájemnou interakci a reakci s ostatními. Bez setkání neexistuje život ani samotná existence; pravé jsoucno je vnímáno jako událost v síti vztahů. Závěrem autor poukazuje na nutnost hlouběji prozkoumat specifickou povahu lidských setkání v tomto relačním pojetí světa.
Setkání a život / Reaktibilita a „setkání“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 12. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Setkání a život / Reaktibilita a „setkání“
Petra mi poslala svůj (francouzský) text, v němž mj. citovala Martina Bubera: „Toute vie réelle est rencontre.“ Jako zdroj uvedla francouzskou Wikipedii (ale pokusím se to najít německy, nejspíš „Begegnung“, možná v „Ich und Du“):
[http://fr.wikipedia.org/wiki/Martin_Buber]
Jde ovšem o to, že se lze za jistých okolností setkat nejen s lidmi, kteří fyzicky nejsou přítomni (prostřednictvím pošty, telefonu apod.), ale i s lidmi, kteří už dávno, dávno zemřeli. Pokud tomu budeme rozumět v této šíři, má Buber naprostou pravdu. A platí to nejen o lidech a pro lidi, ale pro všechny „subjekty“ (nebo podle Teilharda de Chardin pro všechny „unitées naturelles“, nebo podle Williama Sterna „osoby“, „Personen“). Chceme-li to vyjádřit naprosto obecně, pak můžeme mluvit o „reaktibilitě“; chceme-li to omezit na živé bytosti, můžeme mluvit o „senzibilitě“ (vnímavosti). Jsoucno (pravé jsoucno, tj. pravá událost), které se nesetkává (s jinými jsoucny), jako by vůbec nebylo. Proto staré ,pojmy‘ esse a se a per se jsou nepoužitelné, protože jsou falešné. Každé jsoucno skutečně „jest“ jen v tom rozsahu, jak reaguje na druhá jsoucna a jak ta druhá jsoucna reagují na ně. To znamená že bez „setkání“ není ani existence (výskyt), natož život. Ovšem specifičnost lidské situace a lidských „setkání“ vyžaduje jít do větší hloubky.
(Písek, 091219-4.)