Tento text zkoumá vztah mezi vírou (pistis) a věděním (epistémé) na základě analýzy Platónova dialogu Gorgias a jeho srovnání s biblickou tradicí. V Platónově pojetí je vědění definováno jako vždy pravdivé, zatímco víra může být pravdivá i mylná. Autor však kritizuje absenci metodologického kritéria pro odlišení skutečného vědění od pseudo-vědění, což v dialogu zůstává nevyjasněno. Naproti tomu v tradici Starého zákona, reprezentované příběhem Abrama, se víra nejeví jako méněcenná alternativa k vědění, nýbrž jako forma hluboké jistoty, která vědění přesahuje a předbíhá, zejména ve vztahu k budoucnosti. Zatímco lidské vědění zůstává často nejisté, víra představuje odvážné vykročení do neznáma, které je uznáno za spravedlivé. Text uzavírá úvahou, že v obecném jazykovém úzu převládlo řecké pojetí víry jako nespolehlivého zdroje poznání nad pojetím hebrejským, které vnímá víru jako existenciální ukotvenost. Tato historická asymetrie zásadně ovlivnila západní filosofické i teologické myšlení.
Víra a pravda / Pravda a víra
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 12. 2. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Víra a pravda / Pravda a víra
Platón nechá v dialogu Gorgias oba rozmlouvající, Gorgiu i Sókrata, aby se sjednotili na tom, že víra může být pravdivá i nepravdivá, kdežto vědění nemůže být nepravdivé, nýbrž jenom pravdivé (I, 454c-e). Tady především musíme vidět chybu v tom, že vědění (EPISTÉMÉ) je sice ex definitione deklarováno jako pravdivé (neboť kdyby nebylo pravdivá, nemohli bychom o něm mluvit jako o „vědění“), ale přitom zcela stranou zůstává, jak můžeme pravdivé vědění rozpoznat od pseudo-vědění, které je nepravdivé. To je v tomto argumentování ponecháno bez upřesnění a bez třeba jen náznaku řešení. Naproti tomu u víry (PISTIS) se samozřejmě předpokládá, že může být pravdivá i nepravdivá, ačkoliv bychom stejným právem, jako jsme to udělali v případě vědění, za skutečnou, „pravou“ či víru mohli také považovat jen víru pravdivou, zatímco „víru“ nepravdivou, bychom mohli ex definitione vyloučit jako pseudo-víru. Bylo by třeba se ještě poohlédnout po jiných autorech, např. již presokraticích, anebo po nefilosofických textech, abychom se mohli ujistit, že nejde jen o pojetí Platónovo (resp. údajně Sókratovo a Gorgiovo), nýbrž o pochopení běžné a rozšířené. Nicméně stojí za srovnání pojetí některých SZ textů, kde tzv. „víra“ znamená jistotu na rozdíl od vědění, které je vždy nejisté a navíc – zejména v perspektivě zaměřené do budoucnosti – méně důležité než ona „jistota víry“. Bylo-li Abramovi započteno za spravedlnost (tj. uznáno jako správné, pravé), že šel nevěda kam, pak tu víra (ono „uvěření Hospodinu“) nestojí proti vědění, nýbrž spíše nad ním jako to, co vědění přesahuje (a možná dokonce předbíhá). Zdá se, že pro obecný jazykový úzus se ukázalo pojetí „řecké“ (zde tedy doložené z Platónova Gorgii) jako mocnější a směrodatnější než pojetí „hebrejské“, které přežívalo jen útržkovitě a skrytě, omezeno jen na některé souvislosti (především narativní).
(Písek, 050212–1.)