Tento text se zabývá kritickou reflexí Jaspersova konceptu „objímajícího“ (das Umgreifenden) a jeho snahy o ustavení „periechontologie“. Autor zkoumá, proč Jaspers vnímá tuto nezpředmětnitelnou skutečnost jako něco, co k nám přichází zvnějšku, i v případě, kdy se jedná o nás samé. V protikladu k Jaspersovu přístupu autor navrhuje perspektivu vycházející z niternosti, v níž je subjekt chápán jako průchozí místo mezi vnitřním světem a vnějším kosmem. Text se vyrovnává s rizikem subjektivismu a zdůrazňuje, že směřování do nitra nekončí v uzavřeném bodě, ale otevírá se celku skutečnosti. Úvaha vrcholí odkazem na svatého Augustina a problémem vztahu k Bohu, který není vnější, ale niterně přístupný, přičemž subjekt zároveň přebývá „v něm“. Tato meditace hledá způsob, jak myslet nezpředmětnitelné bytí bez upadání do objektivizace, a transformuje tak chápání hranic mezi subjektem a světem.
Periechontologie u K. Jasperse
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 3. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Periechontologie u K. Jasperse
Při naslouchání Jaspersovi, který – v navázání už na presokratiky – vykládá své pojetí tzv. „objímajícího“ (des Umgreifenden) a který se pokouší jakoby ustavit zvláštní filosofickou disciplínu, nazvanou „periechontologie“ (odvozeno od PERIECHEIN – držeti okolo), se vždy znovu tážu, proč onu nezpředmětnitelnou skutečnost „objímajícího“ vidí spíše v tom, jak k nám přichází zvenčí, zvnějšku, z toho, co je „okolo“, a to dokonce i v tom zvláštním případě, kdy jsme tím „objímajícím“ dokonce „my sami“ (das wir selbst sind). Je ono navázání na myšlenky některých presokratiků tím hlavním důvodem? A zároveň stavím podobnou otázku sám sobě: proč to sám vidím právě naopak? Proč ono „přicházející“ nezpředmětnitelné hledám od počátku právě naopak tam, kde jsme – podobně jako všechny subjekty vůbec – zakotveni niterně a co „vnášíme“ do sebe i do světa tím, že tomu dodáváme více méně vhodný, ale vždy jen možný „vnějšek“? Možná je tím hlavním důvodem Jaspersovi to, že se chce opřít zesubjektivizování, které i někteří moji kritikové vidí jako nebezpečí důrazu na „niternost“. Pokud by tomu tak bylo, nezbývá mi než opětovně poukazovat na to, že ono směřování „dovnitř“ nekončí v nějakém ústředním bodě, nýbrž že subjekt je jakýmsi průchozím místem jak z nitra do šíře světa kolem nás, tak zvenčí do celého světa (kosmu) „niternosti“, o které bychom vlastně také mohli říci, že je „kolem nás“. Ovšem ono „kolem naší niternosti“ nesnese žádné „před“, žádnou distanci a „před-mětnost“, takže bychom si tím nijak nepomohli. Problémem tu není způsob, jak to vyjádřit, nýbrž způsob, jak to myslit – a jak se to naučit myslit, aniž bychom upadali do jakéhokoli „zpředmětňování“. Ten vlastní věcný problém zřetelně formuloval už Augustin: jak se mohu vztáhnout k Bohu, který mi není vnější, ale je přístupný jen jako niterný, abych tím nepopřelo možnost, že já sám jsem „uvnitř“ něho, že jsem to, co jsem, pouze „v něm“?
(Písek, 050319–1.)
[Začátek deníkového záznamu je stejný jako v případě 050309–1.]