Tento text se zabývá vztahem mezi subjektem a jeho schopností orientace v okolním světě. Autor tvrdí, že základní charakteristikou každého subjektu je schopnost vztáhnout se k sobě samému, což však vyžaduje předchozí interakci s okolím. Tento proces návratu k sobě, reflektovaný již Hegelem, je možný pouze skrze zkušenost setkání s něčím vnějším. Subjekt se konstituuje tím, že přetváří své okolí v takzvané osvětí, čímž získává jistotu o své vlastní existenci. U vědomého subjektu je tato orientovanost klíčová pro zachování identity. Text ilustruje důležitost orientace na příkladu probouzení ze spánku či bezvědomí, kdy ztráta prostorového a časového ukotvení vede k nejistotě o tom, kým člověk vlastně je. Závěrem autor zdůrazňuje, že otázky po vlastní identitě jsou neoddělitelně spjaty s širším tázáním po původu a směřování subjektu, a to jak na individuální úrovni, tak v rámci celého lidstva.