Text pojednává o dialogu jako o zásadním společenském a morálním vynálezu, který překračuje hranice běžné komunikace a pouhého předmětného myšlení. Autor vychází z historického rozlišení mezi „bytostmi“ a „předměty“, přičemž upozorňuje, že soustředění na předmětnou skutečnost, typické pro antické Řecko, často zastiňovalo hlubší mezilidské vztahy. Dialog zde není chápán jako pouhá výměna informací nebo pocitů, ale jako tvůrčí proces směřující k něčemu, co partneři vnášejí společně, avšak co původně nenáleželo ani jednomu z nich. Je to projekt zaměřený na hledání a uskutečňování pravdy či významu, který stojí „mezi“ účastníky jako výzva nebo zadaný úkol. Tento vynález „nepředmětnosti“ umožňuje lidem budovat novou kvalitu spolužití skrze společné objevování a zpřítomňování toho, co bylo dříve jen tušené. Dialog je tak aktivním aktem tvoření a rozpoznávání skutečnosti v její neobjektivizované podobě.
Dialog – vynález „nepředmětnosti“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 8. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Dialog – vynález „nepředmětnosti“
Jakmile se lidé naučili rozlišovat mezi „bytostmi“ a pouhými „věcmi“ („předměty“), zatímco až dosud za „bytosti“ (a jejich manifestace) považovali prakticky všechno, mohl jejich přístup ke skutečným „bytostem“, zejména k druhým lidem, spolu-lidem, dostávat jakoby novou „kvalitu“. Tato změna však nutně představovala velmi dlouhý proces, který byl navíc vynálezem pojmového zpředmětňování ve starém Řecku zpomalován a zejména překrýván i zakrýván mimořádným soustředěním na předmětné skutečnosti. Nejen v myšlení, ale také v lidském spolužití, a také v politice atd., mají mimořádný význam nejrůznější spontánní pokusy a iniciativy, které pak buď zapadnou, aby byly podnikány znovu, anebo které se ujmou a rozšíří natolik, že znamenají opravdovou změnu. Jejich (zejména okamžitý) neúspěch nebo úspěch sám o sobě neznamená postačující kritérium jejich významnosti. Takové společenské a „morální“ vynálezy se mohou někdy objevit jako na zavolanou, ale mohou přijít také předčasně (a někdy naopak pozdě, takže většinu dynamiky na sebe strhnou vynálezy jiné, horší). V každém případě však jde o skutečné vynálezy, tj. projekty, rozvrhy, více nebo méně promyšlené plány přebudování něčeho, co tu už je, nebo vybudování něčeho vskutku nového. Jedním z takových pozoruhodným vynálezů je „dialog“. Dialog není pouhý rozhovor dvou nebo více lidí, nýbrž má několik specifických znaků, jimiž se od pouhého rozmlouvání, povídání, „pokecu“ liší. V dialogu nejde jen o uspokojení sociální potřeby komunikace s druhými, nýbrž jde o soustředěnost na něco, co je sice rozmlouvajícím společné, ale nikoli jako jejich vlastnost nebo stav, kondice. V dialogu se rozmlouvající neinformují o svých postojích a přístupech, ani o svých dojmech a pocitech, nýbrž domlouvají se o něčem, co je mezi nimi a před nimi, a to ne jako nějaká danost, nýbrž jako něco, k čemu je zapotřebí se teprve dostat, co tu je jako zadaný úkol, jako výzva, někdy dokonce až provokace. V dialogu je vždy nějak přítomno něco, co nepřináší žádný z partnerů, ale co všichni více nebo méně, usilovněji nebo méně usilovně hledají, k čemu se chtějí dopracovat, co chtějí společně „najít“ – anebo spíš vybudovat, vytvořit. V dialogu je vždy nějak zpřítomňováno resp. dostává se k slovu něco zprvu jen tušeného a odhadovaného, ale pak stále víc prozkoumávaného a – popravdě vzato: uskutečňovaného, přinejmenším rozpoznávaného a zpodobňovaného či modelovaného.
(Písek, 050815–2.)