Text pojednává o fundamentálním vztahu filosofie k pojmu „celku“, který autor považuje za konstitutivní prvek pravého filosofického myšlení. Bez schopnosti myslet celek a vztahovat se k němu se filosofie stává pouhou pseudofilosofií, postrádající vnitřní integritu. Autor zdůrazňuje, že se nejedná pouze o abstraktní koncept, ale o schopnost myšlenkově uchopit skutečné organické celky a živé bytosti. Ústřední otázkou zůstává, zda lze vesmír chápat jako integrovaný celek, či jen jako pouhý úhrn prvků. Klíčovým faktorem je zde časovost; vesmír není uzavřenou daností, nýbrž otevřeným děním, které se v celek teprve ustavuje. Úlohou filosofie je pak napomáhat této integraci a hledání smyslu ve světě. Rezignace na tento úkol by znamenala zánik filosofie jako takové, neboť ta musí vždy usilovat o pochopení provázanosti všech témat se skutečností.
Filosofie a „celek“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 10. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Filosofie a „celek“
Vztah filosofie k „celku“ je nejen základně (fundamentálně) významný, ale pro filosofii jako takovou přímo konstitutivní. Je konstitutivní především v tom, že skutečná („pravá“) filosofie musí být schopna „celek“ myslit, tj. musí mít filosoficky konstituovaný pojem celku. Filosofie, které pojem celku chybí, je jen pseudofilosofií; nikdy nemůže být dost integrovaným myšlením. Ovšem nejde jen o pojem celku; filosofie musí být schopna se myšlenkově vztáhnout ke skutečným celkům, zejména celkům organickým, tj. k živým bytostem (i když musí být schopna celkovost najít i na nižších, tj. předživých úrovních). Věcí mimořádné závažnosti je otázka, je-li svět (vesmír) v nějakém smyslu možno považovat za „celek“, anebo zda to je pouze nějaký náš „úhrn“, tj. vposledu hromada. Mám dojem, že možnost skutečné (pravé) filosofie stojí a padá s tím, že „veškero“ je v nějakém smyslu celkem, ale tato formulace by mohla být matoucí, kdybychom nadále marginalizovali čas a časovost. Možná to bude znít přehnaně odvážně a náročivě, ale ten celek, jímž „je“ či by „měl být“ všehomír, se stále ještě děje, tj. není ještě „dán“, „hotov“, „uzavřen“. A filosofie by mohla – a snad měla – ze všech svých sil napomáhat k tomu, aby se ten dosavadní a dnešní „svět“ či „vesmír“ tím celkem posléze stal, tedy aby neskončil bez toho, že by se v celek vskutku integroval. Pro filosofii je předpoklad, že k tomu má dojít a že na tom filosofie má mít svůj podíl (alespoň v rámci porozumění), conditio sine qua non její smysluplnosti. Rezignovat na hledání smyslu ve světě i světa samého znamená rezignovat na opravdovou filosofičnost; filosofie nikdy nesmí vyloučit některá témata z rámce svého interesu. A nikdy se svými tématy nesmí zabývat bez ohledu na jejich spjatost se skutečností, se skutečným světem.
(Písek, 051009–2.)