Text se zabývá ontologickým a filosofickým vymezením lidství prostřednictvím fenoménu řeči, mluvy a jazyka v kontextu řeckého pojmu logos. Autor definuje člověka jako bytost, která je schopna vstoupit do světa řeči. Tento svět není chápán jako lidský produkt ani jako přírodní fakticita, nýbrž jako sféra, do níž je jedinec pozván. Proces vstupu do tohoto světa probíhá primárně skrze interakci s ostatními lidmi, kteří již v tomto světě přebývají. Skrze mluvu a konkrétní promluvy dochází k výzvě, na kterou je třeba odpovědět. Právě schopnost odpovídat druhým umožňuje nemluvněti překonat svůj původní stav a postupně se integrovat do světa konkrétního mateřského jazyka a následně do širšího světa řeči jako takové. Tato reflexe zdůrazňuje relační a transcendentní charakter lidské komunikace, která konstituuje lidskou identitu a odlišuje ji od ostatních forem existence skrze participaci na logu.
Člověk a „řeč“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 12. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Člověk a „řeč“
Pokud zavedeme přesnější významová rozlišení slov „řeč“, „mluva“ a „jazyk“ (eventuelně také původně řeckého termínu LOGOS) za pomoci pojmů (viz dále), můžeme říci, že každou živou bytost můžeme chápat a uznávat jako „člověka“ (tj. jako „lidskou“), pokud je s to vstoupit do světa řeči (a tím do světa LOGU). [To má také svou analogii na nižší rovině: za živé můžeme považovat každé (pravé) jsoucno, které je schopno „aktivně“ vstoupit do světa živých bytostí; ale tím si opravdu příliš nepomůžeme, protože vztah mezi jsoucny živými a neživými má své zvláštnosti, které by objasnění vztahu mezi bytostmi „lidskými“ a „předlidskými“ byly spíše na překážku než ku pomoci.] Ten „svět řeči“ není (a nemůže být) lidským výtvorem (a tím méně „výtvorem přírody“, ať už jakkoliv chápané), ale nemůže být vůbec chápán ani jako nějaká „fakticita“. Jediný způsob, jak o tom dovedu něco říci, je, že člověk je „zván“, aby do světa řeči vstoupil, a to téměř vždycky prostřednictvím jiných lidí, kteří ,tam‘ již sami vstoupili. A ti k tomu užívají mluvy, slov, promlouvání – na které je možno a je třeba „odpovídat“. Právě tím odpovídáním druhým lidem je nemluvně schopno jednak přestat být nemluvnětem, jednak vstoupit přesněji: začít vstupovat) do „světa jazyka“ (určitého, konkrétního, tzv. mateřského jazyka), a tím dále i do světa řeči.
(Písek, 051223–1.)