Text se zabývá vztahem mezi kauzalitou a svobodou, přičemž svobodu definuje jako „otevřenost nahodilosti“. Autor kritizuje tradiční pojetí pankauzalismu založené výhradně na působící příčině (causa efficiens), v němž je svoboda redukována na nutnost či pouhý subjektivní klam. Navrhuje namísto toho koncept prostupnosti kauzálního nexu, který umožňuje vstup „nových příčin“. Tyto příčiny se vyznačují tím, že samy nejsou následkem předchozích dějů, čímž narušují deterministický řetězec. Text polemizuje s představou, že novost lze odvodit z již daného či minulého kontextu. Skutečná svoboda a vznik nového jsou podle autora nerozlučně spjaty s dimenzí budoucnosti, nikoliv minulosti. Tento posun v chápání svobody, rozvíjený zejména v posledních staletích, vyžaduje přehodnocení ontologického zakotvení událostí. Autor tak otevírá prostor pro myšlení svobody jako reálného vstupu něčeho nepředvídatelného a neodvoditelného do světa.
Kauzalita a svoboda / Nové a „kauzalita“ / Svoboda „elementární“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 2. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Kauzalita a svoboda / Nové a „kauzalita“ / Svoboda „elementární“
Nejzákladnější (a také nejjednodušší) formou svobody je „otevřenost nahodilosti“. Obvykle se to ovšem vykládá jinak, totiž poukazem k několika „možnostem“. Koncept „možnosti“ je ovšem zatížen obrovskými problémy, a tak bude lépe se mu co možná vyhýbat všude tam, kde budeme chtít dosáhnout přesnějšího myšlenkového postupu. Důraz na onu „otevřenost nahodilosti“ má původně polemický smysl: je namířen proti pankauzalismu. Tam, kde striktně platí kauzalita jakožto obecný zákon (a tím rozumíme ovšem kauzalitu, která počítá pouze s jediným ze čtyř Aristotelových druhů příčin, totiž s tím, kterému se pak říkalo „causa efficiens“), není možná ani nahodilost, a tudíž ani svobodné rozhodnutí (ledaže bychom „svobodu“ začali chápat jako „nutnost“; ale to necháme stranou). Svoboda ovšem neznamená porušení „kauzality“ (v uvedeném smyslu), nýbrž jen to, že kauzalita, přesněji tzv. kauzální nexus, mají prostupný charakter: mezi dané (dosavadní) „příčiny“ mohou vstoupit „příčiny nové“, tj. příčiny, které nebyly samy zapříčiněny nějakými jinými, dřívějším příčinami. Takové „příčiny“ se liší od ostatních příčin tím, že nejsou zároveň žádnými následky. (Aristotelés měl za to, že každý následek je sice následkem nějaké předcházející příčiny, ale sám že se stává příčinou dalších následků; a právě tak ona předcházející příčina byla vlastně následkem nějaké ještě starší příčiny, a tak dále. To však nejde do nekonečna, nýbrž někde se tato série zastaví u příčiny, která už sama žádným následkem nebyla a není – jde o tzv. první příčinu. My bychom tedy připustili takovou „první příčinu“ nikoli jednu, ale celou řadu „prvních příčin“, které vstupují do předpokládaného „kauzálního nexu“ právě v místech zmíněné „prostupnosti“.) Rozhodujícím momentem pro naše další úvahy je pojetí takového vstupu čehosi nového do kontextu, v němž tato „novost“ nemůže být odvozena z ničeho již daného, jsoucího, v němž již „obsaženého“. Pokud považujeme za samozřejmé, že vstup čehosi „nového“ můžeme připustit jen v tom smyslu, že toto „nové“ přichází z jiného, již daného (a tedy „minulého“) kauzálního kontextu (nexu), původní chápání kauzality vlastně neopouštíme, jen v něm – poněkud nedomyšleně – celkový kontext jakoby parcelujeme na jednotlivé kauzální souvislosti, které jako by byly od sebe nějak odděleny a které by touto odděleností jaksi umožňovaly zmíněnou „prostupnost“. Toto pojetí převládlo, ale myšlenkově je hluboce rozporné; „svoboda“ je v něm degradována na pouhé zdání, na subjektivní, ale mylný „dojem“. Skutečná svoboda, jak jí postupně stále hlouběji rozumíme zejména v posledních několika stech letech, dostává své místo jen za předpokladu, že vznik nového je nerozlučně spjat s něčím, co přichází nikoli z minulosti, nýbrž z budoucnosti. I to já ovšem své další problémy.
(Písek, 040211-1.)