Tato úvaha se zabývá interpretací biblického příběhu o Abramovi a jeho cestě do „země zaslíbené“. Autor kritizuje běžné chápání tohoto vyprávění, které zpětně předpokládá znalost cíle cesty, zatímco Abram sám nevěděl, kam směřuje. Právě tato nejistota a „vydání se na cestu nevěda kam“ tvoří podstatu jeho příběhu. Pokud zemi zaslíbenou ztotožňujeme s konkrétním geografickým místem, dochází k rozporu mezi ideálem a realitou, což historicky vedlo k přenesení tohoto konceptu do nebeské sféry v křesťanství i islámu. Hlavním poselstvím textu je však existenciální nutnost opustit zajištěné a bezpečné pozice. Skutečný význam Abramova putování spočívá v ochotě čelit neznámu a nebezpečí, což je princip, který by si měl čtenář odnést do vlastního životního příběhu. Víra zde není definována dosažením cíle, ale samotným aktem odvážného vykročení z jistoty do nejistoty.
Svatá země a Abram
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 3. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Svatá země a Abram
Když shrneme vyprávění o Abramovi a jeho cestě (spolu s celou rodinou a celým domem) slovy, že „putoval do země zaslíbení“, dopouštíme se jisté chyby, protože nepočítáme dost s neporozuměním naslouchajících. Ti se samozřejmostí počítají s tím, že už víme, kam se obrátil, kde nějaký čas pobyl a kam doputoval. Jenže tohle vše sám Abram nevěděl ! Opravdu „vstoupit do jeho příběhu“ můžeme jen tak, když se vžijeme do toho, že jakoby nevíme, kam půjde, neboť ani on to nevěděl: šel „nevěda kam“. Proto když ze světa tohoto příběhu zase vystoupíme – a to dříve nebo později musíme – velice záleží na tom, co si do svého vlastního životního příběhu odneseme. Když v onom příběhu slyšíme, že šel do země zaslíbené (a máme hned na mysli Kanán – nebo dokonce dnes Palestinu), pak si odneseme zvláštní rozpolcenost, v níž na jedné straně budeme hledat „království boží na zemi“, zatímco na druhé straně budeme napořád zjišťovat, že to, co se nám už už zdá být něčím takovým, ve skutečnosti takové není. (To bylo asi motivem, proč ona „země zaslíbení“ bylo posléze umístěna na nebesa (a to jak v tradici křesťanské, tak v islámu). A zcela nám unikne to nejdůležitější, totiž ta životní nutnost opouštět zabezpečené pozice a vydávat se do nebezpečí a nejistot.
(Písek, 040315-2.)