Tento text se zabývá problematikou zpředmětňování, předmětnosti a nepředmětnosti v kontextu širšího filosofického zkoumání otázky pravdy a povahy skutečnosti. Autor argumentuje pro nezbytnost revize tradičního, ryze zpředmětňujícího způsobu myšlení a navrhuje zásadní rozšíření pojmu skutečnosti. Zatímco tradice za skutečné považovala pouze to, co je předmětné, autor ukazuje, že skutečnost v sobě zahrnuje i aspekty nepředmětné. Čistá předmětnost je podle něj vlastní pouze ideálním objektům, jako jsou čísla či geometrické tvary, zatímco v reálném vesmíru nacházíme buď nahodilé hromady, nebo „pravé předměty“ – vnitřně sjednocené celky. Tyto celky, typicky živé organismy, nejsou uzavřenými monádami, ale dynamickými strukturami, které integrují vnější prvky do svého vnitřního nepředmětného plánu. Tato změna paradigmatu je klíčová nejen pro ontologii, ale především pro nové uchopení problému pravdy jakožto dynamického a komplexního vztahu ke skutečnosti v celé její hloubce.
Zpředmětňování / předmětnost / nepředmětnost jako problém
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 3. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Zpředmětňování / předmětnost / nepředmětnost jako problém
Předmětnost a nepředmětnost nejsou pro mne témata centrální, ale ukázalo se, že jejich zpracování potřebuji k práci na problematice, která mne táhne nejvíc, totiž k práci na problému pravdy. Když chci v nejrůznějších jiných souvislostech poukazovat na nutnost revize zpředmětňující tradice způsobu myšlení, je to proto, že nechci, aby to vypadalo, že to vše provádím jen proto, abych izolovaně nebo aspoň odděleně řešil problém pravdy. Právě naopak mi jde o to, ukázat, že určité změny přístupu k myšlení otázky pravdy jsou vysoce produktivní a funkční pro celou řadu otázek a problémů jiných. V podstatě jde o dosti závažné rozšíření pojetí „skutečnosti“: zatímco až dosud se za skutečné považovalo výhradně to, co bylo chápáno jako „předmětné“, nyní je třeba jako skutečné chápat i to, co předmětné není vůbec nebo po jedné stránce, zatímco druhá stránka je nepředmětná. Proto také problém předmětnosti myšlení je až druhotný; prvotní je problém předmětnosti ve skutečnosti, tedy předmětnosti skutečné. A tu se ukazuje, že žádná skutečnost, nezávislá na nás, není ryze předmětná; ryzí předmětností je charakterizována jen „pseudoskutečnost“ geometrických obrazců nebo čísel apod. V celém Vesmíru nenajdeme nikde žádný čtverec ani kružnici, žádné číslo 222 nebo 777 – a to jsou ryzí „předměty“ (intencionální nebo „ideálné“). Naproti tomu vše, co jsme zvyklí označovat jako „předmět“ (vnitrosvětný), je buď pouhá hromada a tedy předmět „nepravý“ – anebo předmět „pravý“, ale to znamená takový, který je vnitřně integrován resp. sjednocen, takže tvoří (relativní) celek. (O relativitě jeho celkovosti mluvíme proto, že jeho hranice nejsou tak neprostupné a neprodyšné, jako u Leibnizových monád, a to nejen pokud jde o možnost přechodu z nitra navenek a zvenčí dovnitř ve smyslu hegelovském, nýbrž tak, že i do „těla“ onoho celku (např. organismu) mohou vstupovat atomy a molekuly zvenčí, aniž by přestaly být tím, čím byli předtím, ale tak, že jsou zapojovány (zejména prostřednictví elektronů) do nepředmětného plánu organického těla (živého).
(Písek, 040315-6.)