Text se zabývá zásadním filosofickým rozlišením mezi tématizací a zpředmětňováním v rámci myšlenkového zkoumání. Autor argumentuje, že zatímco tématizace určuje základní ohnisko výpovědi bez narušení věcných souvislostí, zpředmětňování vytrhuje zkoumanou skutečnost z jejího kontextu a izoluje ji do podoby statického logického objektu. Tento proces je charakteristický pro metafyzické myšlení, které často neoprávněně redukuje komplexní skutečnost na pouhou předmětnost. Problém nastává zejména u fenoménů, které mají nepředmětnou povahu nebo jsou ryze nepředmětné. Zpředmětňující myšlení v těchto případech selhává, protože zkresluje podstatu zkoumaného a zbavuje jej jeho přirozených vazeb. Abstrakt se uzavírá otázkou po možnostech adekvátního pojmového uchopení nepředmětnosti, které by se vyhnulo pasti objektifikace. Autor tak otevírá prostor pro hledání nových metodologických přístupů v myšlení, které by respektovaly ontologickou integritu nepředmětných stránek reality a umožnily jejich přesné vyjádření bez nutnosti jejich převodu na izolované předměty.
Tématizace a ,předmět‘ / Nepředmětnost a ,předmět‘ / Metafyzika a ,zpředmětňování‘
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 4. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Tématizace a ,předmět‘ / Nepředmětnost a ,předmět‘ / Metafyzika a ,zpředmětňování‘
Učinit něco tématem zkoumání a učinit to předmětem zkoumání není jedno a totéž. Rozdíl spočívá v tom, že tématizací určujeme to hlavní a základní, o čem hodláme vypovídat (ačkoli se v tom vypovídání dotkneme větší nebo menší měrou i mnoha dalších „věcí“, tedy druhotných nebo vedlejších témat), zatímco učiníme-li to ,předmětem‘ zkoumání a vypovídání, vydělujeme to s větším nebo menší důrazem z věcných souvislostí a zařazujeme to jen mezi souvislosti logické, pojmové. Právě tato tendence k vydělení ze souvislostí a k osamostatnění (až izolaci) vede k tomu, že to, co chceme zkoumat a o čem chceme pojednat, „zpředmětňujeme“, tj. činíme „předmětem“ ještě v jiném smyslu než že se na to soustřeďujeme, aniž bychom k tomu něco přidávali či naopak o něco ochuzovali, něčeho je zbavovali. Odtud vyplývá také další rozdíl, totiž že tématizovat můžeme cokoli, zatímco (legitimně) zpředmětnit můžeme jen to, co naše zpředmětnění může v nějaké míře ospravedlnit, totiž co předmětnou povahu (stránku) skutečně má. Za jeden z výměrů metafyzického myšlení můžeme považovat právě zpředmětňování všude tam, kde by mělo jít jen o tématizaci; proto můžeme mluvit o předmětném nebo zpředmětňujícím myšlení. To v jistých mezích a k jistým účelům může vyhovovat, ale stává se naprosto neúnosným všude tam, kde skutečnost, mající vedle stránky předmětné i nepředmětnou, redukuje na pouhou předmětnost, a ovšem zejména tam, kde ryzí nepředmětnost pojímá jako předmět. Vezmeme-li tento rozdíl mezi tématizací a zpředmětňováním na vědomí, jsme nutně postaveni před otázku, jakým způsobem můžeme pojmově přesně myšlenkově uchopit skutečnost, mající obě stránky, právě po stránce nepředmětné, a zejména jak můžeme pojmově uchopit ryzí nepředmětnost, která předmětnou stránku nemá vůbec.
(Písek, 040405-1.)