Tato práce pojednává o ontologickém vztahu mezi subjektem a jeho tělem, přičemž rozlišuje mezi subjektem jako celkem a subjektem jako integrujícím středem. Autor odmítá tradiční dualismus a zdůrazňuje, že tělo se stává živým organismem pouze díky vnitřní integraci subjektem. Jakmile tato vazba zaniká, tělo přestává být celkem a mění se v pouhou hmotu či mrtvolu. Tělo není chápáno jako pasivní schránka, nýbrž jako systém zajišťující údržbu prostředků pro aktivitu subjektu, čímž uchovává minulé momenty pro budoucí uplatnění. Klíčová teze spočívá v tom, že zatímco tělo je jsoucnem, subjekt samotný jsoucnem není. Subjekt funguje jako médium mezi budoucností a minulostí, které se aktivně prosazuje proti proudu obecného dění a konvenčního času. Text tak nabízí hluboký filosofický vhled do vzájemné konstituce subjektivity a tělesnosti, kde subjekt představuje sjednocující princip umožňující existenci organismu v čase.