Tento text se zabývá vztahem mezi nevědomím, oblastí nemyšleného a sférou nepředmětného myšlení. Autor argumentuje, že ačkoliv tyto tři oblasti nejsou identické, vykazují značnou míru vzájemného přesahu. Nepředmětně myslitelné obsahy, které aktuálně nejsou myšleny, se obvykle nacházejí v nevědomí. Procesem uvědomění se mohou stát nepředmětně myšlenými, čímž vstupují do vědomí. Tradiční zpředmětňující myšlení má však tendenci takové obsahy marginalizovat či vytěsňovat, čímž se snaží potlačit vše, co nelze snadno převést na předmět. Vzniká tak specifická sféra mezi nevědomím a jasným vědomím, která hraje v lidské psychice i myšlení zásadní roli. Text dospívá k závěru, že jedinou cestou k uvědomění si těchto nezřetelných obsahů je hluboká reflexe, která si je vědoma limitů a problematičnosti samotného procesu zpředmětňování. Toto uvědomění umožňuje lépe porozumět celistvosti vědomí i jeho vztahu k nevědomým strukturám, které jej neustále ovlivňují.