Tato úvaha se zamýšlí nad metaforou filosofického bádání jakožto „cesty“ a poukazuje na její vnitřní omezení. Autor tvrdí, že autentický filosof se nemůže spokojit s pouhým následováním již vytyčených, vyšlapaných či dokonce „vydlážděných“ myšlenkových směrů a tradic. Klíčem k pravé filosofické práci je odvaha opustit známé trasy a vstoupit do prostoru „bezcestí“. Toto bezcestí představuje neprobádané intelektuální a duchovní oblasti, kde chybí pevná vodítka a kde se myslitel ocitá v místech, kam dosud nikdo nevkročil, nebo kde jsou stopy předchůdců jen velmi řídké. Schopnost dosáhnout skutečného bezcestí je v textu chápána jako výsada těch nejlepších a představuje vrcholný výkon filosofického tázání. Cesta filosofa je tak popsána jako neustálý pohyb mezi řádem známého a tvořivým chaosem neznámého. Tento proces vyžaduje opuštění intelektuální pohodlnosti a ochotu čelit prázdnotě, což je nezbytným předpokladem pro objevování skutečně nových horizontů lidského vědění a porozumění světu.