Tato filosofická úvaha se zabývá ontologickým statusem slova a zpochybňuje jeho chápání jakožto „pravé události“. Hlavním argumentem je, že slovo postrádá vnitřní integritu, která by mu umožňovala existovat jako samostatný, sjednocený celek. Autor rozlišuje mezi vnější stránkou slova, tvořenou mnohostí zvuků a znaků, a jeho stránkou vnitřní. Klíčovým poznatkem je, že tyto dvě sféry nejsou propojeny bezprostředně, nýbrž výhradně prostřednictvím lidských subjektů schopných vzájemné komunikace. Slovo se stává jednotným celkem pouze skrze proces naslouchání a porozumění, tedy skrze Logos působící v subjektu, který jako jediný představuje skutečnou integritu. Bez této aktivní účasti mluvících a rozumějících bytostí zůstává slovo pouhou roztříštěnou materiální mnohostí bez hlubšího sjednocení. Text tak podtrhuje, že podstata slova nespočívá v jeho fyzické formě, ale v aktu intersubjektivního sdílení smyslu, který teprve konstituuje jeho pravou identitu a povyšuje ho nad rámec pouhých akustických či grafických signálů.