Text se zamýšlí nad Nietzscheho fragmentem o „posmrtných lidech“, kteří jsou po své smrti lépe slyšeni, ale hůře pochopeni. Autor zkoumá paradox, proč jsou převratné a provokativní myšlenky přijímány až s časovým odstupem. Hlavním argumentem je, že nové generace neasimilují myšlenky v jejich původní, znepokojivé hloubce, nýbrž je transformují do snesitelnější, trivializované podoby. Tento proces banalizace zbavuje myšlenky jejich autentického obsahu a ostnu, čímž jim však paradoxně propůjčuje autoritu a všeobecný souhlas. Výsledkem je stav, kdy se jméno myslitele stává pouhým symbolem, zatímco jeho skutečný text zůstává nepochopen. Historie jako „dění“ je zde nahlížena jako mechanismus postupného odcizování a deformování pravdy ve prospěch aktuální společenské potřeby a pohodlí vykladačů, kteří upřednostňují povrchní recepci před poctivou četbou a promýšlením originálních děl.
Dějiny jako „dění“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 5. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Dějiny jako „dění“
Nietzsche má v pozůstalostních zlomcích dvě věty, které stojí za promýšlení. „Die posthumen Menschen werden schlechter verstanden, aber besser gehört als die zeitgemäßen. Oder, strenger“ sie werden nie verstanden – und eben daher ihre Autorität!“ (Bd.13, 479). Především nejde o průměrné, banální, triviální činy a myšlenky starých, nýbrž o ty, které už ve své době narážely svou nezvyklostí, provokovaly svou nečekaností a iritovaly svou novotou. Proč jsou takové činy a myšlenky přijímány lépe po smrti svých autorů? Asi proto, že se nové generace naučily, jak je asimilovat, tedy přežvýkat a rozmělnit, a pak použít na něco aktuální generaci přiměřenějšího, snesitelnějšího, únosnějšího. Jde prostě o to, že je vždycky zapotřebí nějakého delšího nebo kratšího času, aby se některé myšlenky, které dráždily nebo odpuzovaly, ale byly v nějakém hlubším smyslu „pravdivé“, transponovaly do podoby méně dráždivé, snad dokonce přitažlivé – ovšem za tu cenu, že jsou ve svém původním smyslu sobě odcizeny, že jsou deformovány, zbavena toho asi nejcennějšího, a že jsou trivializovány a banalizovány. Teprve na základě této trivializace a banalizace se jim konečně dostává autoritativního postavení a všeobecného souhlasu. Není to však souhlas s původní myšlenkou, nýbrž jen s její zpotvořeninou, v níž se nová doba, nová generace vykladačů a naslouchajících sama nachází zobrazena. Směr zmíněné banalizace a trivializace je předem dán: je jím uspokojení těch, kteří myslitele nahradí symbolem, totiž jménem, aniž by se namáhali jeho texty pozorně číst.
(Písek, 030508–3.)