Text analyzuje rozdílný přístup vědy a filosofie k popularizaci a k veřejnosti. Zatímco vědecká popularizace se omezuje na prezentaci výsledků a zachovává distanci mezi odborníkem a laikem, filosofie usiluje o oslovení široké veřejnosti. Autor poukazuje na historickou tendenci filosofie k určitému zlidovění, kdy se filosofové snaží přesvědčit nejen své kolegy, ale především lidi dosud nezatížené myšlenkovými stereotypy. Zvláštní důraz je kladen na generační aspekt: nová myšlení se lépe uchycují u mládeže než u konzervativních kolegů. Popularizace tedy ve filosofii není druhořadou činností, nýbrž klíčovým způsobem, jakým filosofie ovlivňuje společnost. Vliv filosofa často roste až po jeho smrti skrze generace studentů, kteří přijali jeho perspektivy. Zájem mládeže o neoficiální filosofické směry pak může být indikátorem sterility soudobé akademické vědy a filosofie. Tato práce tak osvětluje specifickou povahu filosofického diskurzu a jeho nutnou vazbu na sociální změnu.
Filosofie a popularizace
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 8. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Filosofie a popularizace
Filosofie se liší od věd mj. také svým vztahem k veřejnosti. Cílem vědecké popularizace není udělat z laiků odborníky (byť na nižší úrovni), tj. naučit laiky odborné práci, nýbrž předvést výsledky vědecké práce. Nejde jen o to, že sama vědecká práce je příliš náročná a že i uvedení do vědeckých metodik vyžaduje vynaložení velkého úsilí jak ze strany vysoce kvalifikovaných odborníků, tak ze strany jejich žáků; odborník si téměř zakládá na tom, že do jeho vlastní práce nemůže laik vidět a že do ní tedy ani nemá mluvit, nýbrž že má jen naslouchat. Má to v sobě něco za starých praktik „zasvěcení“, iniciace, když studenti skládají zkoušky a pak jsou veřejně uznáni za schopné vědecky pracovat. Ve filosofii se tomu má jinak, i když některým filosofům je ona zvláštní zasvěcenost do odbornosti tak imponuje, že se pokoušejí vědu napodobovat (a někteří dokonce měli za to, že filosofie se musí stát odbornou vědou a osvojit si vše, co k tomu náleží). Skutečnému („opravdovému“) filosofovi nestačí, aby oslovil a přesvědčil své kolegy, on chce oslovit a přesvědčit všechny. Ty případy, kdy se filosofové chovali jako mágové a vůbec vyšší nebo aspoň zvláštní a vybrané osoby a kdy mluvili jako věštci, jsou v dosavadních dějinách vcelku výjimkou a vždycky představovali jakousi provokaci na nepravém místě. Rádl má asi pravdu, že v dějinách lze rozpoznat jakousi postupující tendenci filosofů a filosofie „zlidovět“, jak tomu říká, tj. vždy znovu se pokoušet oslovit „laiky“, lidi sice dosti chytré, ale „neučené“, a to proto, že ze zkušenosti se poznalo, že lidé myšlenkově už nějak preformovaní nejsou dost dobře přesvědčitelní. Změna ve způsobu myšlení a smýšlení v širší veřejnosti měla téměř vždy generační formu. To vedlo a vede filosofy k tomu, aby se především obraceli ne na své kolegy, nýbrž na mládež, na žáky, na studenty. Proto také vliv filosofů, pokud se vůbec dostaví v širším měřítku, roste až koncem jejich života, ale spíše až po jejich smrti. Někdy dokonce začíná sílit až několik desetiletí po jejich smrti. Tedy co z toho ve srovnání s vědami vyplývá? Vědec musí na prvním místě přesvědčit své kolegy, a proto pro něho popularizace zůstává až na druhém místě; filosof ví, že své kolegy může přesvědčit jen velmi těžko, přichází-li s novou myšlenkou, a to ze stejného důvodu, jako nemůže přesvědčit širší veřejnost, totiž pro převažující konzervativismus starších lidí. A proto se obrací k inteligentním a vnímavým mladým lidem, kterým tak ukazuje jiné perspektivy než akademická věda a akademická filosofie. Zájem mladých lidí o takové filosofy je pak zároveň znamením, že stoupá sterilnost oficiální filosofie a oficiální vědy.
(Písek, 030801–1.)