Text kriticky rozebírá intelektualismus, který Emanuel Rádl ve svých Dějinách filosofie demaskuje jako odtažité pozorovatelství (theoria). Autor argumentuje, že neexistuje žádný pevný archimédovský bod, z něhož lze svět nezaujatě sledovat, neboť člověk je bytostně nucen k aktivitě, pohybu a rozhodování. Klíčovým tématem se tak stává orientace v prostoru, která však není pouhou technickou či neutrální záležitostí. Jazyk odhaluje, že směry jako vpravo, vzhůru či vpřed jsou odedávna spojeny s pozitivními hodnotami a správným směřováním, zatímco jejich protiklady nesou nádech negativity. Tato symbolická a metaforická rovina orientace předchází modernímu chápání geometrického prostoru. Na příkladu Hérakleitova výroku o cestě nahoru a dolů autor ukazuje, že podstatou není cesta samotná, nýbrž směr lidského konání a smysl, který svému pohybu dáváme v rámci naší existence a odpovědnosti.