Tento text analyzuje fenomén intuice, kterou definuje jako neurčité tušení nehmotné povahy, jež tvoří ontologický základ každého tvůrčího nápadu. Autor se zamýšlí nad tenkou hranicí mezi intuicí a halucinací a předkládá hypotézu, že halucinace může být v jádru nepochopenou či nesprávně uvědomělou intuicí. Intuice je v tomto pojetí přirovnávána k citlivé anténě, která zachycuje nejrůznější signály z okolí. Samotný záchyt však nestačí; k tomu, aby byl signál proměněn v užitečný nápad, je zapotřebí vnitřní připravenost subjektu a následná přísná kritická reflexe. Bez této analytické složky není jedinec schopen odlišit perspektivní vhledy od naprostých nesmyslů. Úvaha tak zdůrazňuje nezbytnou synergii mezi spontánním intuitivním vnímáním a racionálním přezkoumáním, které společně umožňují rozpoznání smysluplných podnětů a jejich další rozpracování v procesu lidského poznání a tvořivosti.