Tento text zkoumá složitost interpretace a porozumění myšlenkám druhých. Autor argumentuje, že skutečné pochopení autora nespočívá v empatickém vcítění se do jeho osoby, ale v navázání vlastního intelektuálního vztahu k předmětu jeho myšlení, tedy k „myšlenému“. K ověření správnosti pochopení je nezbytné dokázat toto myšlené vyjádřit odlišnou formou, než jakou zvolil původní autor. Interpret se tak musí distancovat od konkrétní autorovy formulace a zaměřit se na podstatu věci. Proces se stává komplikovanějším u archaických textů postrádajících moderní pojmový aparát nebo u děl s neúplnou strukturou. V takových případech je cílem spíše rozpoznat hodnotu dílčích nápadů a integrovat je do vlastního pojmového rámce než usilovat o věrnou reprodukci původního záměru. Důraz je kladen na transformaci cizí myšlenky v nástroj vlastního myšlení, čímž se pozornost přesouvá od autora k samotnému obsahu a jeho dalšímu rozvíjení v novém kontextu.