Tento text se zamýšlí nad vztahem mezi psanými zákony a ideálem spravedlnosti skrze originální hudební metaforu. Autor přirovnává zákony k partituře a soudce k interpretům, jejichž úkolem je z textu norem vytvořit spravedlivé rozhodnutí. Zdůrazňuje přitom, že samotné právo a spravedlnost nejsou totožné s žádným konkrétním rozhodnutím ani zákonem, ale představují vyšší princip, podobně jako krása hudby přesahuje konkrétní skladbu. Kvalita zákonů je vnímána jako proměnlivá – od užitečných nástrojů přes nedokonalá nařízení až po normy zločinné. Klíčovou myšlenkou je, že zákon postrádá moc změnit morální podstatu skutku; nespravedlnost zůstává nespravedlností, i kdyby byla legalizována. Text tak klade důraz na etickou odpovědnost soudců a na nezávislost objektivní spravedlnosti na aktuální legislativě. Právo je v tomto pojetí dynamickým procesem hledání pravdy, který vyžaduje nejen znalost norem, ale i schopnost jejich správné a lidské interpretace s ohledem na vyšší etické hodnoty.