Tato úvaha se zaměřuje na ontologickou povahu nejnižších úrovní skutečnosti, konkrétně na vznik atomů a molekul jakožto událostí-subjektů. Autor argumentuje, že existence těchto entit závisí na podmínkách umožňujících jejich trvání, avšak odmítá čistý kauzální determinismus vnějšího prostředí. Základem reality jsou primordiální události, jejichž vzájemné akce a reakce transformují každou událost v subjekt. Text rozpracovává rozdíl mezi atomovými jádry, která vykazují nižší reaktivitu, a elektrony, jež jsou popsány jako událostně proměnlivější a schopné bleskových úprav svých drah. V souladu s myšlenkami Alfreda Northa Whiteheada autor navrhuje, že život a fungování organických těl lze interpretovat jako projev rozsáhlé souhry elektronů. Tento přístup definuje život nikoli jako statický soubor vlastností, ale jako dynamický proces a projev aktivity na subatomární úrovni, kde se propojují fyzikální základy s filosofickým pojetím subjektivity a událostnosti.
Subjekty nejnižších úrovní
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 10. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Subjekty nejnižších úrovní
Vznik resp. ustavení atomu určitého izotopu prvku je možné také pouze za určitých okolností, totiž takových, které dovolují, aby se tento atom – jako událost-subjekt – mohl k sobě „vrátit“, tj. aby mohl nějakou delší nebo kratší dobu jakoby „trvat“. Za určitých okolnost to totiž prostě nedokáže, a pak to znamená, že za takových okolností se atomy nemohou utvářet buď vůbec anebo že okamžitě po utvoření opět zanikají. To ovšem vůbec neznamená, že atomy nejsou založeny na událostech, které se dovedou ustavit i za oněch krajně nepříznivých okolností. Podobné je to i s molekulami, které se někdy mohou vytvářet snadněji a jindy nesnadno, a to podle okolností příznivějších nebo méně příznivých. V obou případech však z toho nevyplývá, že to jsou okolnosti, které produkují atomy nebo molekuly, takže jejich vznik je prostě oněmi okolnostmi určen, dán, kauzálně determinován. Je velmi pravděpodobné, že v samých základech veškeré skutečnosti jsou jakési primordiální události; ale ty ještě nevytvářejí skutečnost, nýbrž teprve jejich vzájemné vztahy, rozumí se dějící se vztahy, tj. jejich akce a reakce. Ale všude tam, kde nějaké akce a reakce jsou možné, se každá událost mění v událost-subjekt, neboť akce i reakce jsou vždy akcemi a reakcemi určitého subjektu. Po vnější stránce asi není mezi nejnižšími subjekty-událostmi význačnějších rozdílů, zejména nejsou druhé subjekty na většinu z nich (pokud nějaké jsou) reagovat; ale nevíme to nijak jistě, že nejsou schopny reagovat vůbec, zvláště na některé odlišnosti výrazně situační, momentální. Všechno se však zdá nasvědčovat tomu, že jádra atomů nejsou schopna sama přímo reagovat na nějaké zvláštní příležitosti, zatímco elektrony jsou událostně mnohem proměnlivější a zejména schopnější si své dráhy bleskově upravovat a pozměňovat. Velmi logicky na to poukázal už v 30. letech Alfred North Whitehead v knížce Science and the Modern World. Organická těla vskutku mohou být ve svých funkcích podmíněna obrovskou souhrou elektronů; právě této souhře můžeme rozumět jako projevům života (spíše než všemu tomu, co je výsledkem těchto projevů, tedy celý ten soupis vlastností, příslušných k životu).
(Písek, 031027–5.)