Text se zamýšlí nad slavným výrokem „temného“ filosofa Hérakleita z Efesu, podle něhož je cesta nahoru i cesta dolů jedna a tatáž. Autor nejprve rozebírá doslovný a prostorový význam tohoto tvrzení na prostém příkladu cesty mezi dvěma konkrétními městy, Pískem a Prahou, kde se mění pouze směr pohybu, nikoli dráha samotná. Následně však tuto hlubokou myšlenku přenáší do mnohem širšího kosmologického a ontologického kontextu moderní vědy. Kladne si provokativní otázku, zda je proces expanze vesmíru počínající Velkým třeskem skutečně symetrický k případnému budoucímu Velkému krachu, nebo zda v průběhu času dochází k nenápadným, leč podstatným odchylkám. Celá úvaha vrcholí hypotézou, že cesta bytí, a to zejména u živých organismů, není vratná, ale představuje přirozený jednosměrný proces stárnutí. Z tohoto pohledu by cesta od vzniku k zániku nebyla dvěma směry téže trasy, nýbrž jedinou, naprosto nevratnou dráhou, kterou lze v čase projít pouze jednou a jediným směrem. Text tak zpochybňuje Hérakleitovu prostorovou symetrii ve prospěch časové a existenciální linearity.
Cesta nahoru (a dolů)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 30. 10. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Cesta nahoru (a dolů)
Hérakleitos, „temný“ myslitel, měl prý prohlásit, že cesta nahoru i cesta dolů je táž. Co tím asi mohl myslet? Především je jasné, že tu zřejmě jde nikoli o cestu ve smyslu cestování, nýbrž o cestu, po níž se jde. A v takovém případě je ovšem pravdou, že cesta z Prahy do Písku i z Písku do Prahy je táž. Rozdíl je pouze v tom, kterým směrem chceme jít a kterým jdeme. Ale otvírá se tu otázka, zda něco podobného platí o veškerém směřování, tj. o všech pohybech nějakým směrem a po nějaké dráze. Tak třeba, začneme-li u největšího, je možno se tázat, zda „cesta“ od Velkého třesku až k okamžiku zastavení expanze je „táž“ jako „cesta“ od okamžiku maximální expanze Vesmíru k jeho Velkému krachu (pokud se ukáže tato teorie jako správná). Je vskutku táž, anebo se tu vyskytnou nějaké (třeba jen nenápadné) odchylky, které budou znamenat, že na začátku bylo něco třeba jen maličko jiného než na konci? Tu by ovšem bylo možno namítnout, že ve skutečnosti nejde o touž cestu (resp. jen obrácenou), nýbrž že to je ve skutečnosti jedna cesta, která je charakteristická pro všechna jsoucna, zejména „pravá“ (= organismy), a že to je vždy cesta stárnutí: cesta od Velkého třestku k Velkému krachu je jedna cesta, po níž lze cestovat (jít) pouze v jednom směru.
(Písek, 031030–2.)