Tato úvaha zkoumá vztah mezi lidským vědomím, nadějí a strukturou času. Autor se zamýšlí nad schopností lidské mysli překračovat hranice bezprostřední přítomnosti a projektovat se do vzdálené minulosti i budoucnosti. Klade si otázku, zda je budoucnost méně skutečná jen proto, že zatím nenastala, nebo je-li pouze předmětem subjektivní intence. Text argumentuje proti redukci skutečnosti na pouhou okamžitou aktuálnost a navrhuje širší pojetí reality, které zahrnuje i to, co již pominulo nebo co by mohlo nastat. Tento přístup kriticky reviduje tradiční filosofické chápání modality, kde byly minulé a budoucí stavy vnímány pouze jako mody přítomného okamžiku. Cílem je ukázat, že lidské bytí je bytostně spjato s časovými horizonty, které přesahují rámec „zde a nyní“, a že tyto horizonty mají svou vlastní ontologickou váhu, nezávislou na prostém faktu aktuální existence. Úvaha tak otevírá prostor pro hlubší pochopení naděje jakožto vztahu k otevřené a reálné budoucnosti.
Naděje a čas
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 11. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Naděje a čas
Tak jako může být člověk myšlenkou na světelné roky, ba tisíciletí daleko „při tom“, co se dělo v té dálce před roky, ba před tisíci lety, může být myšlenkou také v daleké budoucnosti. V obou případech překračuje hranice svého časného (nejen aktuálního) bytí. Znamená to snad, že ta budoucnost (ať už nejbližší neb i velmi vzdálená) je neskutečná, protože jen míněná, tj. intencionálně jen subjektně a subjektivně zaměřená? Chce nám snad někdo tvrdit, že ono dávné nebo ono snad daleko budoucí se nikdy nestalo nebo nikdy nenastane jen proto, že není „jsoucí“ právě nyní a zde? Minulé (které už nastalo, ale pak pominulo) je v jistém smyslu skutečné, stejně jako je skutečné i to, co zatím ještě nenastalo. A toto „budoucí“ je skutečné i v tom případě, že nakonec nenastane, ale mohlo nastat. Je to jen jiná „skutečnost“ než ta, kterou jsme si redukovali na pouhou okamžitou aktuálnost. Naše tradiční chápání toho, co je skutečné, je třeba pronikavým způsobem rozšířit, ale ne tak, jak se o to pokoušeli v minulosti myslitelé tzv. modálnosti (kde minulé i budoucí stavy byly chápány jako mody aktuální přítomnosti.
(Písek, 031109–1.)