Hermeneutika není jen pomocnou vědou pro teologii a filologii, ale komplexní filosofickou disciplínou, která se zabývá podstatou slova a jazyka. Text zdůrazňuje, že stejně jako smyslové orgány zprostředkovávají pouze reakce na skutečnost, nikoliv skutečnost samu, ani proces čtení či naslouchání neposkytuje přímý přístup k významu sdělení. Hermeneutika se tak stává teorií přenosu smyslu mezi jedinci. Autor rozšiřuje pole působnosti této disciplíny nad rámec intencionální komunikace; jakákoliv skutečnost může být nahlížena jako nositel významu či výpověď v širším logickém a sémantickém kontextu. Tento koncept je ilustrován biblickými odkazy na přírodu a svět, které „vypovídají“ o řádu věcí. Hermeneutika je tedy představena jako fundamentální zkoumání toho, jak rozumíme světu prostřednictvím významů a souvislostí, které přesahují pouhou formální logiku a zjevné texty.
Hermeneutika
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 3. 1994
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1994
Hermeneutika
Hermeneutika byla původně a je někdy dosud chápána jako jakási pomocná věda, sloužící především theologii a filologii. To je ovšem nepřípustná redukce, protože ve skutečnosti jde o disciplínu velmi rozsáhlou a do hloubky jdoucí, totiž o disciplínu filosofickou (a každá filosofická subdisciplína musí zůstávat celou filosofií, jinak přestává být filosofickou vůbec). Vše souvisí se správným chápáním toho, co to vlastně je slovo (a také jazyk, mluva, řeč atd.). Tak, jako smyslové orgány nám nemohou podávat samotnou skutečnost, nýbrž poskytují nám jen zprávy o tom, jak jsou s to na onu skutečnost reagovat (obvykle se mluví o tom, jak ona skutečnost na naše smysly „působí“), ani poslouchání nebo čtení nějakého slovního projevu nám nemůže podat samotný smysl promluvy nebo zápisu. Hermeneutika je proto nutně také teorií toho, jak je vůbec možno sdělovat „smysl“, pochopený jedním člověkem, člověku druhému. Ale ani tím ještě úkoly hermeneutiky nekončí: někdy je přece možno pochopit (anebo se o to alespoň snažit, pochopit) jisté skutečnosti jako něco sdělující či o něčem nás informující, aniž bychom vůbec předpokládali nějaký úmysl, něco nám sdělit. V tomto smyslu pak jakákoliv skutečnost – a tedy nikoliv pouze promluva nebo zápis – mohou něco „vypovídat“, i když nepochybně jen v prostředí (ve světě) smyslu, ve světě významů, ve světě souvislostí „logických“ (čímž nesmíme myslet pouze na formální souvislosti, o něž se zajímá tradiční logika). V tomto smyslu každá skutečnost může být chápána jako něco nám sdělující, něco „vypravující“ – tak jak to známe ze žalmů (19,2; 50,6- 69,35- 89,6- 97,6- 148,4- aj.)
(Písek, 940327-2.)