Text se zabývá fenoménem aktuálnosti v kontextu západní civilizace a kultury. Autor zkoumá napětí mezi důrazem na okamžitý čin a historickou kontinuitu, přičemž tento aktivismus dává do souvislosti s vývojem evropského myšlení. Zatímco archaické mýty vnímaly za skutečné pouze to, co se opakovalo od počátku, západní pojetí vyzdvihuje neopakovatelnost a jedinečnost okamžiku. Esej rozlišuje mezi řeckým pojetím věčného nyní (aeternum nunc), které čas v podstatě popírá, a hebrejským vnímáním dějinnosti, v němž má čas a konkrétní lidský skutek zásadní význam. Právě v hebrejských kořenech nachází autor základ pro moderní chápání novosti a orientaci na budoucnost. Etymologická analýza pojmů jako actualitas a actus nebo skutečnost a skutek potvrzuje hluboké sepětí mezi bytím a činem. Západní člověk se skrze své jednání snaží o uskutečnění něčeho, co dosud není, čímž aktivně formuje budoucnost na pozadí minulosti a proti ní. Toto zaměření na hic et nunc definuje dynamiku západního dějinného vývoje.
Aktuálnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 7. 1994
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1994
Aktuálnost
Západní civilizace a kultura se vyznačuje přepjatým důrazem na okamžitý stav věcí, na momentální situaci, na tzv. „současnost“ či „aktuálnost“, na okamžitý čin, výkon, na zásah do přítomnosti. A tento přepjatý důraz býval na druhé straně vyvažován někdy snad nepřiznávaným, ale velmi účinným reliktem přežívajícího archaického (mytického) myšlení, které nechávalo veškeré excesy aktuálnosti selektivně odpadnout do propasti nicoty: jedinou vskutku skutečnou aktuálností se mohlo ve světě mýtu stát pouze to, co tu už od (nějakého) počátku vždy bylo a co se vždy znovu otvírá novým aktualizacím. Možná, že zmíněný důraz na aktuálnost hlouběji souvisí s evropským (západoevropským) „aktivismem“, nápadným ve srovnání s tradicemi jinými, zejména tzv. východními. Možná, že se Evropa a její civilizace a kultura mohly ustavit pouze na základě onoho ostrého rozlišení mezi tím, co trvá beze změny, a tím, co je nutno udělat právě teď a nikdy jindy. V každém případě onen důraz na aktuální „hic et nunc“ má své kořeny nikoliv v Řecku, nýbrž ve starém Izraeli, v hebrejském myšlení, neboť tu jde o význam času a časovosti. Myšlenka nového a novosti je možná jen na tomto předpokladu, přesněji řečeno: za předpokladu, že se myšlení a celý život začíná fundamentálně orientovat nejen v čase, ale v dějinném čase, tj. začíná se orientovat na to, co se stává nebo může stát právě jen teď a na tomto místě, jen jednou jedinkrát, neopakovatelně, ale také nenapravitelně. Upozorňuje na to také etymologická příbuznost mezi actualitas a actus, v češtině mezi skutečností a skutkem (v němčině zase mezi Wirklichkeit a Wirkung nebo Werk). Důraz na „nyní“ najdeme zajisté také u Řeků (např. u eleatů), ale je to tam spjato s popřením nejen dějin, nýbrž vůbec času, v němž se něco doopravdy „děje“ (Permenidés: vskutku jsoucí nikdy nebylo, nikdy nebude, vždy jest). Je to vlastně aeternum nunc, zatímco vše ostatní se propadá do nicoty resp. je pro hlášeno za nicotu. To však není skutečná aktuálnost: v činu usiluje evropský člověk aktivně o něco nového na pozadí minulosti a proti minulosti, tj. směřuje k uskutečnění něčeho, co není, co ještě není, je tedy orientován na budoucnost a do budoucnosti.
(Písek, 940706-1.)