Text se zabývá filosofickým pojetím nepředmětnosti a jeho historickými kořeny v evropském myšlení. Autor sleduje vývoj od Reného Descarta, který navzdory svému dualismu stále definoval člověka jako věc (res cogitans), přes Leibnize a jeho koncept monád s vnitřním světem, až po Hegela. Právě Hegel představuje klíčový posun díky uznání dialektického vztahu mezi nitrem a vnějškem skrze procesy zvnějšnění a zvnitřnění. Studie polemizuje s jednostranným vnímáním Descarta jako zakladatele subjektivismu a zdůrazňuje, že jeho objektivistický přístup paradoxně otevřel cestu k problematizaci subjektu. Tento vývoj vede k postupnému zpochybnění tradičního, vědecky samozřejmého objektivismu, jehož základy sahají až k předsokratikům. „Objev“ subjektu a důraz na nepředmětné myšlení tak představují zásadní revizi filosofické tradice, která si vynucuje nové chápání skutečnosti jako celku. Tento proces transformuje pohled na vztah mezi vědomím a světem, čímž otevírá prostor pro aktuální filosofickou diskuzi o povaze bytí mimo rámec pouhé předmětnosti.
[Pojetí nepředmětnosti a jeho historické předpoklady]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 27. 7. 1994
- jedná se o část původního dokumentu:
- 1994
- k dokumentu existují tyto původní záznamy:
- [Pojetí nepředmětnosti a jeho historické předpoklady]
[Pojetí nepředmětnosti a jeho historické předpoklady]
Pojetí nepředmětnosti má své věcné, ale i historické předpoklady. Ještě u Descarta se setkáváme se samozřejmostí, s jakou charakterizuje člověka jako „res“, tedy „věc“, i když nejde o „věc“ rozprostraněnou, nýbrž myslící. Leibnizova monáda naproti tomu už má nitro; niternost se stává samostatným tématem, ale problém spojení mezi vnějškem a nitrem trvá až do Hegela. Ten učinil velký krok kupředu tím, že s fenomenologickou důsledností uznal přechod mezi „nitrem“ a „vnějškem“ (a to oběma směry) za skutečný, a dal mu pojmenování, totiž „zvnějšnění“ vnitřního a naopak „zvnitřnění“ vnějšího (Veräußerung, Verinnerung). V Descartovi se poněkud přehnaně zdůrazňuje původce tzv. evropského subjektivismu, ale ve skutečnosti jde o něco dost odlišného. Descartes je nadále objektivistický, ale jeho důraz na fundamentální odlišnost světa myšlenky od světa těl a těles otevřel cestu k stále zřetelnější tématizaci subjektu jako problému, který dnes jeví nejen všechny známky živé aktuálnosti, nýbrž přímo prvořadé filosofické závažnosti, protože tím je stále více problematizována platnost zejména ve vědách jakoby samozřejmého „objektivismu“, jehož původ musíme ovšem hledat již u presoktatiků. Filosofický „objev“ subjektu či „vynález“ pojmu a pojetí subjektu nutně vede k otřesu, zproblematizování a revizi celé dosavadní tradice zpředmětňujícího myšlení a tím k novému chápání skutečnosti vůbec.
(Písek, 940727-1.)