The text explores the phenomenon of intentionality in relation to consciousness and thought. The author questions whether intentionality is exclusively tied to consciousness and examines the possibility that external reality itself can refer to something further, thereby possessing inherent meaning. This transcendence is presented as a crucial prerequisite for interpersonal communication. If intentionality remained confined within the boundaries of individual consciousness, it would be impossible to access the thoughts of others, leading to total isolation. Although human experience confirms that communication is possible, the author highlights the persistent risks of misunderstanding and partial comprehension inherent in language. Drawing on the idea that speech can be a source of confusion, the text emphasizes that viewing reality as something more than its immediate existence is essential for overcoming subjective isolation. Ultimately, the capacity of reality to point beyond itself is what enables genuine, albeit often imperfect, mutual understanding between individuals.
Intencionalita
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 4. 11. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
Intencionalita
Na intencionalitu, tento zvláštní fenomén, který se nám vyjevuje v souvislosti s vědomím (a myšlením) a o kterém zatím nevíme, zda je spjat s vědomím vskutku tak výhradně, že nikde jinde se s ním nemůžeme setkat (což by ovšem byl zatím nezdůvodněný předpoklad a tedy předčasný úsudek = před-sudek), se však můžeme podívat i z druhé strany – a tak to právě obvykle děláme. Nejde nám už jen o to, že naše představa jakožto součást, složka našeho vědomí, tedy jako náš akt, naše představování – se odnáší, vztahuje k něčemu, co není jejich součástí, ale jde nám o to, zda to má vskutku postačující oprávnění, když toto „něco“, k čemu se ve vědomí vztahujeme, ale co není ani jeho součástí, ani jeho výtvorem, produktem, chápeme nejen jako cosi skutečného, nýbrž jako něco, co má smysl, to znamená jako něco, co samo opět odkazuje někam dál, k něčemu dalšímu. Jinými slovy, máme tak před sebou otázku, zda něco skutečného, co není jen součástí našeho vědomí a myšlení, může poukazovat k čemusi dalšímu, díky čemu toto skutečné není jen tím, čím prostě jest, ale něčím víc. To je velmi důležitá věc, neboť pokud bychom zůstávali jen v rámci svého vědomí a myšlení, nikdy bychom se nemohli s nikým jiným skutečně domluvit, dorozumět, neboť ani my bychom se nijak nemohli dopátrat, co si ten druhý myslí, ani on by se zase nemohl nijak dostat k tomu, co si myslíme my. Naše zkušenost nám však již od dětství říká, že takové dorozumění je přece jenom možné, byť by leckdy docházelo také k nedorozumění, vzájemnému nepochopení a také mylnému dorozumění (kdy si třeba obě strany myslí, že si rozumějí, ale ve skutečnosti tomu tak není, jak se dříve nebo později ukáže, eventuelně že si rozumějí jen částečně, a takové částečné dorozumění je vlastně jen výše kvalifikovaným nedorozuměním, a to znamená nebezpečnějším nedorozuměním – znáte-li Malého prince, vzpomenete si na to, co tam říká liška, totiž že řeč je pramenem nedorozumění).
(Praha, 011104-4.)