This text explores the nature of thought, distinguishing between the subjective act of thinking and its intentional object. It posits that thinking inherently transcends itself by aiming at something outside the process, which is not necessarily a physical entity. While modern science focuses on tangible objects, philosophical tradition has long prioritized "ideal" objects or ideas, most notably in Platonic thought. The author argues that an idea possesses its own intrinsic validity and "weight," independent of its original creator or any specific mental act. Ideas are neither mere conceptual constructs nor simple streams of consciousness; rather, they contain a latent energy capable of guiding and influencing human inquiry. Consequently, ideas can be revised or reconstructed across various contexts, demonstrating an autonomous character that surpasses both material objectivity and pure subjectivity.
Myšlení (a myšlenka)
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 11. 11. 2001
- This is a part of the original document:
- 2001
Myšlení (a myšlenka)
Když myslíme, je tu vždy náš výkon, tj. naše vykonávání myšlení, naše myšlenková aktivita, práce, a potom to, k čemu se naše vykonávané myšlení vztahuje, ale co není ani jeho součástí, ani jeho složkou. Tomu říkáme, že myšlení má intencionální charakter; konkrétně to znamená, že naše myšlení není jen to, čím vskutku jest, ale že přesahuje, překračuje samo sebe tím, jak míří mimo sebe – obvykle se říká: ke svému předmětu. Tím „předmětem“ ovšem vůbec nemusí být žádná „věc“, tj. předmětná skutečnost, na kterou je možno si sáhnout, kterou lze vidět a eventuelně vyfotografovat, kterou lze slyšet a eventuelně nahrát atd. atd. Důraz na takové „věci“ je ostatně poměrně recentní; začali jej prosazovat někteří filosofové a největší význam jim přisuzují zejména přírodní vědy. Ale už od samých počátků filosofie (a tedy od počátků pojmově strukturovaného myšlení) měli právě nejbystřejší myslitelé dost jasno v tom, že jsou také „věci“, které nemají zmíněný charakter, a velmi často jim přisuzovali větší, zásadnější a základnější význam. Nicméně je pravda, že i v tom případě na takové věci-nevěci mysleli jako na „věci sui generis“, na jakési zvláštní „předměty“. Obvykle se později o takových zvláštních „věcech“ mluvilo jako o předmětech „ideálních“, a to zejména proto, že Platón vymyslel celý zvláštní svět věčných „idejí“, které představují dokonce „pravou skutečnost“ (nechávám tu stranou, zda učení o idejích je vskutku Platónovo – Aristoteles je v každém případě Platónovi připisuje). Ale právě na tomto případu můžeme demonstrovat, jak myšlenka idejí má jakousi vlastní váhu či spíše platnost, a to bez ohledu na to, jak ji Platón podává, protože my ji můžeme třeba i opravovat, revidovat, rekonstruovat v nových myšlenkových kontextech, takže to určitě už není myšlenka Platónova, a není to také pouhý pojem, ba ani společná konstrukce několika pojmů. A docela jistě to není jen subjektivní záležitost, pouhá složka či součást našich myšlenkových výkonů. A tuto myšlenku je možno sledovat různými směry, spojovat ji s rozličnými předpoklady i důsledky a rozmanitě ji interpretovat. Myšlenka v tomto smyslu není ani pojmová konstrukce jako třeba pojetí trojúhelníku nebo krychle, ani žádný proud vědomí, a už vůbec to není žádná „věc“, žádný „předmět“, „objekt“. Má v sobě jakousi utajenou energii, jíž nás dokáže strhnout a vést, a to třeba jen na zkoušku, jen jako „metodicky“ přijatá a do důsledků sledovaná – a třeba později odmítnutá a odložená.
(Písek, 011111-2.)