This reflection examines the fundamental bond between theology, the church, and Scripture, highlighting the tension between ecclesiastical tradition and the historical figure of Jesus of Nazareth. The author points out shifts in the meaning of key concepts, particularly the concept of faith, which occurred as early as primitive Christianity under the influence of Hellenism and the Apostle Paul. While for Jesus, faith was a specific mode of existence, later tradition transformed it into an object of belief directed toward Christ as a divine figure. The text poses a critical question: can theology liberate itself from its dogmatic attachment to the New Testament and the church to return to Jesus's original impact? This dilemma is formulated as a choice between loyalty to the historical Jesus and loyalty to the ecclesiastical sediment and tradition. The conflict between Jesus as a man of faith and Christ as the object of faith presents a challenge for modern theology, testing the boundaries of church dogmatics and the courage of theologians to re-evaluate their discipline's foundations in light of historical truth.
[Vztah theologie k víře, Ježíšovi a církvi]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 30. 8. 1990
- This is a part of the original document:
- [Příležitostné poznámky, 1990]
[Vztah theologie k víře, Ježíšovi a církvi]
30. 8. 90 (Písek)
Theologie se proti f[iloso]fii cítí podstatně (bytostně) vázána církví a Písmem (event. v obráceném pořadí – ale Písmo je jen sediment nejstarší tradice). Ale již nejstarší části NZ jeví známky významových posunů některých slov, jež mají prvořadou důležitost, samotnou theologií uznávanou. Příklad: „víra“. Ne teprve f[iloso]fie, ale už theologie ve svých některých významných představitelích rozpoznává (Ebeling), že pro Ježíše a jeho nejbližší okolí byla víra něčím jiným než pro dobu pozdější, dokonce už pro Pavla, který se s Ježíšem nikdy nesetkal a který je pravděpodobně hlavně odpovědný za celou řadu posunů a také za tento. Pavlův vliv, přesněji vliv helénismu, jak byl Pavlem prostředkován (ostatně asi nejen jím), se projevuje také v evangeliích (např. blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili – ad Tomáš).1 Aby tato věc mohla být objasněna, musela by se theologie vyvázat jak z oné bytostné vázanosti na Písmo, tj. na NZ, tak na církev, včetně dosavadní theologické tradice i vžitého užití slova „víra“ v každodenním životě církve. Je otázka, zda to vůbec může udělat, a přitom zůstat „církevní theologií“ (církevní dogmatikou). To je ovšem věc theologů, aby rozvážili, zda se toho smějí odvážit a jak daleko mohou jít. Ale jedno je jasné: na váhy je položena dvojí loajalita – buď k Ježíšovi, který je pro církev i pro theologii tou nejvyšší autoritou, alespoň deklarovaně, anebo k církvi (a jejímu nejstaršímu sedimentu, textům NZ). Ten rozpor je možno vyjádřit také jinak: buď Ježíš, jaký skutečně byl a jak působil – anebo Ježíš jako výtvor zbožné mysli první církve. Ježíš Nazar[etský] jako muž víry – anebo Ježíš Kristus jako předmět „víry“.
### 900830
1 J. Habermas, Anthropologie, in: A. Diemer – I. Frenzel (vyd.), Das Fischer-Lexikon, 11: Philosophie, Frankfurt am Main 1958, str. 18–35, zde str. 20. – Pozn. red.