This text presents a critical reflection on the philosophical conception of time, originally prepared for a lecture in January 1991. The author rejects Kant's notion of time as an a priori form of intuition, seeking instead to explore "real" time as a non-objective reality. A central theme is the distinction between time and the temporality, or "timing," of genuine events. Every true event possesses its own timing, which acts as a movement toward the incoming future, thereby constituting the event as a subject. The text emphasizes that time is a fundamental prerequisite for all experience rather than merely a mode of experiencing. Furthermore, the author analyzes time-consciousness, cautioning against the confusion between the internal timing of actions and their placement within a general temporal field. Ultimately, time is defined as something real yet non-objective. Subjective or objective forms of time, such as psychological or biological time, are secondary to the ontological investigation of timing as an active process of meeting the adventive future.
Úvod do filosofie (2+1): dodatek k ‚času‘
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 1. 1991
- This is a part of the original document:
- 1990.1 (pokračování v novém sešitu) (strojopis)
Úvod do filosofie (2+1): dodatek k ‚času‘
Příprava na 3. 1. 1991
90/188
### 910103
Kantův pokus zbavit se myšlenkových nesnází s pojmovým uchopením povahy času tím, že čas (podobně jako prostor) prohlásíme za formu nazírání (a to apriorní), je neuspokojivý a nepřijatelný. Zároveň ovšem ukazuje na některé perspektivy řešení, jež se otvírají důkladnější kritice jeho pojetí. Problém vnitřního času má zásadní důležitost. V tom smyslu jsou také principiálně významné analýzy Husserlovy.
My však se budeme nadále tázat po „skutečném“ čase, tj. po čase jakožto skutečnosti, nikoliv jako prožitku. Vycházíme z toho, že čas je předpokladem každého prožívání, nikoliv jenom způsobem, jak prožíváme něco jiného než čas. Zároveň ovšem trváme na tom, aby skutečnost času byla chápána jako původně nepředmětná (neboť rozhodující pro čas je ještě nedaná, ale přicházející budoucnost).
Od času musíme odlišit časovost pravého událostného dění. Každá událost (pravá) „má“ svůj čas (svůj vyměřený čas), odlišný od jejího „umístění“ v časovém poli. V témž smyslu, v jakém hovoříme o tom, že se taková událost „děje“, budeme pak mluvit o tom, že „časuje“. Časování události má opačný „směr“ než přicházení budoucnosti: je vlastně vycházením vstříc oné adventivní budoucnosti. Právě proto nemůžeme legitimně říkat o nepravých událostech, že „časují“, neboť vycházet vstříc budoucnosti znamená ustavovat se jako subjekt (eventuelně: ustavovat svůj subjekt).
Mluvíme-li tedy o vědomí času (Zeitbewußtsein), musíme i zde rozlišovat mezi akty vědomí, jež jsou výkonem pravého (aktivního) subjektu, a mezi tím, čeho si jsou vědomy, resp. „co“ si uvědomují. Časování akcí je principiálně odvozeno od časování příslušné pravé události, o jejíž akci jde, ale zároveň je každá akce orientována do časového pole. Reflexe takové akce, která na sobě či v sobě nese v důsledku toho dvojí časovost, musí obojí přísně rozlišovat, nemá-li propadnout konfuzím.
Čas je tedy především čímsi skutečným, ale nikoliv objektivním, předmětným. Pokud nám o takovou objektivitu jde, musíme se spokojit s časem nějak prožívaným, tedy se subjektivním (event. subjektálním) časem – např. psychologickým, biologickým, historickým apod. Tím se však nyní nezabýváme.