This text critically examines Jan Patočka’s conception of reflection and self-understanding as the foundation for understanding the world. The author highlights a missing genetic prerequisite in Patočka's thought regarding how a human subject actually emerges. It argues that concern for one's own being and self-reflection are not innate but develop only through the experience of threat and the possibility of self-loss. For a being to become its own self and appreciate the value of its own existence, it must first experience a meaningful relationship with something external that grants it value. A pivotal moment in this development is the process where the subject distances itself or becomes lost, subsequently allowing it to return to itself and grasp its own autonomous existence. Without this experience of negativity and distance, a human being remains at a stage lacking awareness of its own self-being. Reflection is thus the result of a dramatic process involving an encounter with non-being and the discovery of personal value through the threat of annihilation.
[Vznik sebereflexe a sebeuvědomění: Cesta skrze ztrátu]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 19. 12. 1977
- This is a part of the original document:
- 1977-14 [rukopis]
[Vznik sebereflexe a sebeuvědomění: Cesta skrze ztrátu]
19. XII. [771219–1]
(87) (2) (SSaŽ – Vysočany, 19. 12. 77 odpol.)
Patočka tvrdí, že „jedině bytost, jež rozumí sobě, totiž taková, že jí běží o vlastní bytí, o pravdivost, může rozumět i jiným věcem v tom, že jsou a jaké jsou“ (dodatek po 33 letech, str. 169); a v tom zakládá „primát reflexe před ryze objektivním přístupem k ‚věcem samým‘“ (tamtéž, p. 169). Chyba tohoto přístupu spočívá v tom, že zcela zapomíná na faktický, genetický předpoklad toho, aby se lidské mládě stalo samo sebou (či lépe: samotným sebou), tj. aby se vůbec k sobě dostalo, aby k sobě mohlo přistoupit, aby mělo příležitost vzbudit v sobě zájem o sebe. Tento zájem o sebe, o své bytí má smysl a je vůbec možný teprve tam, kde lidská bytost pocítí něco jako své vlastní ohrožení, kdy se setká s možností sebeztráty a sebezániku. Ale to přece není možné, dokud zůstává samo sebou a u sebe; v takovém případě jí nic takového jako možné ohrožení nemůže přijít „na mysl“. Ovšem ohrožení není to první, s čím se před-lidská bytost na své cestě k lidství setkává (míníme pochopitelně bytostné ohrožení, nikoliv ohrožení vitální, které se dotýká všech živých tvorů); „pocitu“ či „zážitku“ bytostného ohrožení nutně předchází „pocit“ či „zážitek“ čehosi, v rámci čeho se mi dostává teprve určité ceny, hodnoty, smysluplnosti. Zkrátka bytost, která není schopná nebo zatím nedospěla k reflexi, nemá o „sobě“ a o svém „bytí“ („svébytí“) žádné ponětí. A aby se k sobě jakožto k „svébytí“ dostala, aby k sobě mohla takovýmto sebeoceňujícím způsobem přistoupit, musí se nejprve od sebe vzdálit, musí se v nějakém smyslu ztratit <…> [zde text končí, pozn. red.]