This text examines Hegel’s conception of philosophy as a "philosophical science," in which the individual subject and the philosopher's personality are marginalized in favor of universal, impersonal thought. In 1816, Hegel argued that philosophical achievements gain value as they distance themselves from the specific individual and align more with the "free thought" of humanity. This approach drives a radical objectification where the living subject is replaced by a quasi-subject akin to the Cartesian res cogitans. The author of the text strongly opposes this tendency, proposing an antithesis: philosophy distinguishes itself from objective sciences precisely through its essential connection to the concrete individual. The philosopher as a person enters the process of thought with their entire being, playing an irreplaceable role. The work criticizes the drive toward the depersonalization of philosophy and emphasizes that the subjective element is not a flaw but a fundamental feature of philosophical activity that cannot be substituted by any general category or methodological construct.
Subjektnost ve filosofii
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 15. 3. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
Subjektnost ve filosofii
Hegel má za to (1816, Heidelberg), že ve filosofii osobnost a osobitý charakter filosofa není součástí obsahu a hodnoty filosofických výkonů, které spadají do dějin myšlení, do dějin filosofie, která se stává „filosofickou vědou“. Považuje to za zcela svéráznou tvořivost, a klade ji do protivy k politickým dějinám, „kde jednotlivec je subjektem činů a událostí podle své zvláštní povahy, genia, svých vášní, energie nebo slabosti svého charakteru, vůbec podle toho, co jej činí tímto jedincem. Říká dokonce, že ve filosofii „jsou výkony tím znamenitější, čím méně má na nich podíl a zásluhu určitý jedinec, čím více naopak náleží volnému myšlení, obecnému charakteru člověka jako člověka, čím více je přímo tvůrčím podmětem právě toto neosobité myšlení“ (Heidelberský zápis Úvodu, počátek přednášek 28. 10. 1816; 1667, Úvod k dějinám ffie, Brno 1952, s. 17–18). – Tato představa či spíše projekt filosofické práce je charakteristická pro Hegelovu snahu učinit z filosofie vědu – proto také často mluví o filosofické vědě. Sám termín „věda“ by to ovšem nebyl tak důležitý, jako ona nepřehlédnutelná a nepřeslechnutelná tendence k objektivacím, konkrétně k objektivaci až k přímému vyřazení individuálního filosofického subjektu, který má být nahražen kvazi-subjektem či pseudo-subjektem „obecného myšlení člověka“, tedy pojmově jakémusi reliktu Descartovy res cogitans. V tomto bodě je třeba ostře kriticky postavit protitezi: filosofie se ode všech objektivujících věd odlišuje právě tím, že její konkrétní subjekt, tj. filosof jako osoba a osobnost, vstupuje sám do hry a nemůže být ničím zastoupen ani nahražen, nejméně pak kvazi-subjektem.
(Praha, 950315-2.)