This text critically examines the position of space and time within the philosophy of nature, focusing primarily on the conceptual framework of Nicolai Hartmann. The author challenges Hartmann's structure, which prioritizes dimensional categories over cosmological and organological ones. A central critique is directed at the tendency to isolate space and time from organic processes and reduce them to a general level that actually pertains only to inanimate or reconstructed physical processes. The text emphasizes that the time of life processes, or "biological time," is fundamental to understanding living nature and cannot be reduced to a mechanical or abstract construction. Furthermore, it highlights the need to distinguish psychic time and rejects the Kantian notion of space and time as merely subjective a priori forms. The author concludes that Hartmann’s attempt to reduce the philosophy of nature to a purely categorical level is currently untenable. A true philosophy of living nature must depend on the understanding of the specific temporality of living beings rather than externalized reductions.
[Filosofie přírody – otázka prostoru a času]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 9. 1995
- This is a part of the original document:
- 1995
[Filosofie přírody – otázka prostoru a času]
Tradičně je do filosofie přírody zařazována otázka prostoru a času; Nicolai Hartmann např. věnuje otázce prostoru a času celý první díl své Philosophie der Natur, nadepsaný „Dimensionale Kategorien“ (3498, str. 42–250, tedy přes 200 stran!). Dalším, druhým dílem jeho knihy jsou „kosmologické kategorie“ (251-511), kam zařazuje otázky dění a vznikání (Werden) a setrvalosti (Verharrung), otázku kauzality a vzájemného působení, dále přírodních struktur (natürliche Gefüge) a rovnovážných stavů (Gleichgewichte); teprve poslední, třetí díl je věnován „organologickým kategoriím“, tedy filosofii „živé přírody“, máme-li užít např. Kratochvílova pojmenování. Za vážnou chybu je třeba považovat ono vytčení otázky času (a prostoru) zcela před všechno další, tedy také před samo „filosofii organického“ nebo „filosofii organismu“ (jak o ní mluví třeba Whitehead). Čas životních procesů nelze převést na „obecnou“ rovinu, která vlastně není obecná, protože se týká jen procesů neživých, vlastně jen hypostazovaných resp. konstruovaných na základě redukce. (Tím spíš pak je třeba jako zvláštní kapitolu či vůbec tématický obor považovat čas psychický, charakteristický pro prožívání času bytostí nadanou vědomím a myšlením.) A to už vůbec nemluvím o filosofických pokusech prostor a čas chápat pod Kantovým vlivem jako cosi jen „subjektivního“, jako jakési subjektivní, ale nenahodilé apriori. Vůbec se ukazuje, že filosofie „živé přírody“ stojí a padá s chápáním času živých bytostí, řekněme tedy „biologického času“. Hartmanův pokus vyhnout se skutečné filosofii přírody a redukovat celou záležitost na rovinu kategoriální je třeba považovat za krajně problematický a dnes už naprosto neúnosný a nepřijatelný.
(Písek, 950909-1.)