This text explores the multifaceted meanings of the Greek term LOGOS, focusing specifically on its role in shaping conceptual thinking. The author analyzes the nature of the concept (conceptus) as a tool that attempts to fit the diversity of reality into an order of constructed models, which is a fundamental requirement for scientific competence. The reflection rejects traditional notions of innate ideas, highlighting instead the role of convention (convenientia). However, it emphasizes that these conventions, whether in Euclidean or non-Euclidean geometry, are neither arbitrary nor capricious. Every science is presented as a human creation and a set of rules that must be devised and subsequently accepted by consensus. The key criterion for evaluating a science is not its natural origin, but the quality of these intellectual constructions and their practical consequences. Thus, the text provides a profound insight into the epistemological foundations of professional knowledge, perceiving it as a disciplined human creation aimed at achieving specific goals and outcomes.
[LOGOS – 1]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 31. 10. 1997
- This is a part of the original document:
- 1997
[LOGOS – 1]
Slovo LOGOS nejen mělo už ve starém Řecku celou řadu významů, ale nás budou zajímat především dva. Jeden z nich našel výstižné pojmenování už v latině a pak v dalších jazycích, totiž coceptus, pojem, Begriff. Tyto překlady vystihují násilnickou povahu pojmového myšlení, které se za každou cenu pokouší vtěsnat skutečnou rozmanitost do pořádku modelových vztahů, shledávaných na konstruovaných modelech. Akceptace právě „platného“ souboru takových modelů je pro každého adepta odborné vědy podmínkou toho, aby byl uznán za náležitě připraveného a kompetentního. Dnes už snad nikdo nevěří na „vrozené ideje“ ani na jejich „aprioritu“ – byl to jen nesprávný výklad naprosté nezbytnosti rámcové shody v předpokladech a postupech, tedy oné convenientia, z níž nám dnes zbývá právě jen konvence, jako kdyby šlo jen o nahodilou úmluvu. Eukleidovská geometrie stojí na takové konvenci, ale nemůže být pochyb, že tu zdaleka nejde o konvenci libovolnou nebo dokonce svévolnou. Libovolné ani svévolné nejsou zajisté ani geometrie neeukleidovské, protože i ty vyžadují platnost určitého řádu, bez něhož by nemohlo vůbec jít o geometrii. To, že takový řád musí být vymyšlen a že se pak na něm musí lidé dohodnout, z něho ještě vůbec nedělá cosi nicotného. Rozhodující není ona vymyšlenost, nýbrž to, zda to je dobrá vymyšlenost. A to, co platí o geometrii, platí stejnou měrou o každé odborné vědě. Žádná věda totiž není „od přírody“, každá je lidským výtvorem; a lidským výtvorem, lidskou „vymyšleností“ je i soubor pravidel, jimiž se vědci toho oboru musí spravovat. Důležité je naopak, co se s tím všechno dá podnikat a k jakým do vede cílům a následkům.
(Písek, 971031-1.)