This study examines the concepts of the sacred and the profane in the work of Mircea Eliade, focusing on his suggestion that Christianity might transcend this fundamental dichotomy. The author analyzes Eliade's thesis regarding spatial non-homogeneity as a primordial experience for the religious individual, which precedes any objective understanding of the world. The paper critically reflects on Eliade's emphasis on space while questioning his treatment of time. Although many myths tend toward the 'eternal return'—a form of temporal homogenization—the author highlights the significance of temporal irreversibility linked to human activity and orientation. Special attention is paid to the spatial dimension of 'forward-backward,' which inherently involves time and irreversible action. Ultimately, the text argues that the prophetic tradition, culminating in Christianity, seeks a fundamental unity of the world and life, thereby challenging the traditional religious division of reality into sacred and profane spheres.
[Mircea Eliade / posvátné / profánní / náboženství / křesťanství / nehomogenita prostoru / čas / nevratnost]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 1. 2. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Mircea Eliade / posvátné / profánní / náboženství / křesťanství / nehomogenita prostoru / čas / nevratnost]
Mircea Eliade v předmluvě k francouzskému vydání Posvátného a profánního (1964) připouští jakožto třetí tu možnost dalšího vývoje, která odmítne protiklad posvátné-profánní, který je příznačný pro náboženství, a dodává: to by bylo možné za předpokladu, že křesťanství není „náboženství“ a že tudíž nemá zapotřebí takové dichotomie skutečnosti. Dichotomie znamená rozpolcení, rozseknutí. Náboženství skutečně znamená rozpolcení lidského života i světa na sféru posvátného a sféru profánního. Celá prorocká tradice (a sám Ježíš jako její vyvrcholení) je charakteristická právě odmítáním tohoto rozpolcení a naopak trváním na zásadní jednotě života i světa. To ovšem vůbec neznamená, že končí jakákoli orientace: svět má své „nahoře“ a „dole“, a ovšem své „napravo“ a „nalevo“, „dopředu“ a „dozadu“ – máme-li zůstat jen u „prostorových“ momentů (jsou zajisté i další). To je právě to, čemu Eliade říká „prostorová nehomogenita“ (non-homogénité spatiale, 3308, např. p. 21). Podle něho právě náboženská zkušenost s prostorovou nehomogenitou představuje zkušenost primordiální, primární, předcházející všechny úvahy o „světě“. – Je zvláštní, že Eliade vychází z teze, že pro náboženského člověka prostor neníá homogenní, a přitom čas nechává stranou. Jak je to s homogenitou nebo nehomogenitou času? Proč týž Eliade má za to, že všechny mýty, ať nejrůznější co do počátků, směřují posléze (mají-li k tomu dost času) k „věčným návratům“? Vždyť to je vlastně cesta k jakési homogenizaci času (k typům dění, událostí). Zvláště důležitý moment prostorové orientace je ono „vpřed – vzad“: to už má co dělat s časem, protože se to týká daleko více naší aktivity, a to znamená časově právě čehosi nevratného.
(Písek, 980201-1.)