This critical study focuses on analyzing the concept of the human desire for recognition in the work of Blaise Pascal, who frequently reduces this phenomenon to mere vanity. The author argues that such a view is psychologically inaccurate because it neglects the positive and formative aspects of ambition. Pascal is criticized for lacking a sense of the Aristotelian mean - the ability to perceive human qualities in their balance and situational relativity. The text emphasizes that the need for social recognition is an essential part of human nature; its absence leads to apathy and indifference, as shown by the examples of the children at Port-Royal. Recognition is therefore not just a matter of pride but a necessary tool for orientation in a complicated world. This also applies to scientists and philosophers, for whom recognition from peers or future generations is not a goal of vanity, but rather a confirmation of the objective contribution and utility of their work for society as a whole. Pascal's blanket critique is thus rejected as one-sided and overlooking the hierarchical balance of human talents.
[Pascal a význam touhy po uznání]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 26. 2. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Pascal a význam touhy po uznání]
Pascal vidí velmi kriticky a odmítavě něco, co budí v každém člověku touhu po uznání – a říká tomu ješitnost (např. 150 aj.). To je ovšem špatná psychologie, protože nechává deviovaný extrém přehlušit cosi bytostně pozitivního. Sám si to uvědomuje (151), když připomíná děti v Port-Royalu, „jimž se nedává tento osten ctižádosti a slávy“ a které proto „upadají v lhostejnost“. Vůbec má Pascal jednu závažnou vadu, že mu zcela chybí smysl pro to, čemu již Aristotelés říkal „střednost“. Je mnoho vlastností, tendencí, sklonů, způsobů vidění či chápání atd. v lidském životě, které mají vždycky jen situační a tedy relativní oprávnění (vždy v relaci, ve vztahu k něčemu konkrétnímu). A zároveň je každá situace, v níž se člověk ocitá, mnohoznačná.
To pak znamená, že různé tendence, sklony, chutě atd. musí být nějak vyrovnány, srovnány, hierachicky seřazeny a zejména vždy vyváženy. Jsou ctnosti, které nemohou nabýt hybridní povahy či polohy, tj. kterých nikdy není dost; a jsou jiné, které se zvracejí v nectnost, je-li jich příliš mnoho nebo příliš málo. To, čemu Pascal tak jednoznačně a s takovou samozřejmostí dává negativní předznamenání (jako ješitnost, pýcha, domýšlivost apod.), jsou jen deviované etrémy něčeho, co náleží bytostně k životu, pokud to je přiměřené situaci a vyvážené ve vztahu k jiným tendencím a vlastnostem. Člověj je tvor společenský, a to nutně s sebou nese potřebu uznání ze strany těch druhých. Právě proto dítě, kterému se nedostává takového uznání, se nemůže dost dobře a normálně rozvíjet. Chyba je pouze tam, kde se dítěti dostává uznání za něco, čemu se uznání nemá dostávat. Jak jinak by se dítě mohlo samo a bez pomoci druhých orientovat v komplikovaném světě, do kterého se narodilo a v kterém vyrůstá? To pak platí i pro filosofy, které Pascal uvádí vedle vojáků, kuchařů, nosičů atd. (dokonce záškodníků! jaká tendence!): také filosof potřebuje uznání. Ovšem má také své nároky: nestačí mu uznání neznalců, nestačí mu uznání od blízkých a známých, ale chce být uznán sobě rovnými, a zase ne kvůli přátelství, ale „věcně“. A když toho uznání nedosahuje, doufá alespoň, že je pro své dílo nalezne u budoucích generací. To není nuntě z ješitnosti, nýbrž může to být založeno na základní potřebě sloužit, být lidem užitečný, pomáhat jim v těch věcech, které jsou pro život – jak je přesvědčen – potřebné, ba nezbytné, a přece si je nemůže zajistit každý člověk sám a bez pomoci druhých.
(Praha, 980226-2.)