This text explores the philosophical conceptualization of time as a reality that escapes the traditional, objectifying modes of thought established by the ancient Greek tradition. The author argues that time is a "non-objective reality" that cannot be grasped through standard intentional objects. Instead, understanding time requires a gradual and critical transformation of thought, moving away from the pervasive tendency to objectify everything. Just as mythical thinking was once transcended through the development of logical concepts, contemporary objectifying thought must be overcome by distancing ourselves from "geometric" models. The author proposes a shift toward "organic" patterns characterized by temporal integration and wholeness. This transition involves aligning concepts with intentional non-objects rather than spatialized entities. By focusing on time-integrated realities, we can move beyond the limitations of traditional metaphysics toward a more profound understanding of internal integrity. This process demands constant critical reflection on the nature of our thinking and a systematic reorientation toward the dynamic, non-objective character of existence.
[„Čas“]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 10. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[„Čas“]
„Čas“ je skutečnost, která nemůže být uchopena běžným, tradičním způsobem, tj. takovými pojmy, které jsou – jak nás to naučili staří Řekové – spjaty s myšlenkovými konstrukcemi, jimž říkáme „intencionální předměty“. To znamená, že takovým skutečnostem můžeme být ve svém myšlení právi pouze tak, že předmětně myslíme (a mluvíme) o něčem jiném (na něco jiného), ale způsobem, který zároveň je nepředmětně po právu času jako „nepředměné skutečnosti“. Takovému způsobu myšlení se nemůžeme naučit leč postupně a dosti pomalu, předebvším tak, že ustavičně zaměřujeme svou kritickou pozornost na vlastní myšlení, a to se zřetelným povědomím toho, že jsme stále ještě hluboce ponořeni do původní tradice vše zpředmětňujícího myšlení. Tak jako nemohlo být jednorázově a ani v krátké době překonáno myšlení mytického typu, tak nemůže být překonáno jednorázově a ani v krátkosti myšlení vše zpředmětňující. Můžeme se však učit ze zkušeností dávných Řeků: způsob, jak překonávat mytické myšlení, byl úzce spjat s dovedností, s jakou byly vždy znovu „logicky“ (tj. pojmově) konstruovány právě ony „intencionální předměty“. Kritické („neuralgické“) body naší kritické reflexe, umožňující nám pečlivě sledovat, co vlastně děláme, když myslíme (a buď se proviňujeme tím, že mimovolně zpředmětňujeme, nebo – zejména už – tím, že vůbec málo, nedostatečně reflektujeme), spočívají – jak se mi alespoň zdá – především na jistém uvolněním našeho myšlení z tradice tzv. geometrického myšlení a na vědomém a cíle-vědomém sepětí (sbližováním, svazováním, srůstáním) našich pojmů s intencionálními ne-předměty. To konkrétně znamená nejen odklon od geometrických „vzorů“, nýbrž aktivní, důslednou, systematickou orientaci na „vzory“ organické, tj. na skutečnosti časově integrované, celostné (jak se potom ukáže, jde tato vnitřní integrovanost do větší hloubky, než aby pojmenování „organické integrita“ bylo něčím víc než pouhou omezenou metaforou).
(Praha, 981009-2.)