This text reflects on the delayed Czech publication of Pierre Teilhard de Chardin's seminal work, The Phenomenon of Man. The author explores Teilhard's life as a Jesuit scientist whose philosophical writings were suppressed during his lifetime, only reaching the public posthumously. The core of the document outlines Teilhard's cosmic vision, which rejects the view of life as a mere accident and instead proposes a law of complexity and consciousness. This evolutionary process moves toward increasing interiorization and reflection, placing humanity at a pinnacle where it must assume responsibility for the universe's progress toward Point Omega—a state of irreversible unity and love. The author critiques the historical neglect of Teilhard's thought due to political censorship in Czechoslovakia and its current lack of resonance in the postmodern era. Ultimately, the text calls for a renewed dialogue on the purpose of philosophy and the vital role of mankind in the cosmic order, requiring a total mobilization of the human personality.
Odpovědnost za vesmír? [1991]
[ad: Pierre Teilhard de Chardin: Vesmír a lidstvo, Praha 1990]
Po více než čtyřech desítkách let vyšla u nás konečně největší práce francouzského jezuity, kterého postihl zákaz publikování jiných než odborných prací geologických a paleontologických, takže jiné jeho práce byly v naprosté většině případů známy jen nejužšímu kruhu jeho přátel v opisech. Teprve po Teilhardově smrti v roce 1955 mohly jeho texty začít vycházet v souborném vydání, jež bylo zahájeno právě knihou Le phénomène humain (tedy Člověk nebo lidstvo jako jev, chceme-li překládat co nejvěrněji). Teilhardovo myšlení není u nás zcela neznámo, neboť už v roce 1967 vyšel česky jeho menší spis Místo člověka v přírodě (Le group zoologique humain, tedy Lidská zoologická skupina) a o tři roky později menší sborník jeho kratších textů Chuť žít, nazvaný tak podle jednoho z nich. V šedesátých letech vzbudilo Teilhardovo myšlení značnou pozornost a bylo předmětem mnoha diskusí. Dnes je dokonce i ve Francii spíše pozapomenuto, ovšem neprávem. U nás však k nezbytným diskusím nedošlo jednak proto, že došlo k soustředění zájmu na problémy pražského jara a potom jeho brutální likvidace, jednak proto, že žádné skutečné diskuse nebyly po dvě desetiletí možné. Ani dnes není politická a kulturní situace vážným rozhovorům o významu Teilhardových koncepcí nijak příznivá (ostatně podobně jako v jiných případech, kdy zájem není probouzen tlakem zahraničních módních vln).
Hlavní Teilhardovou myšlenkou je celek a celkovost. Jde o myslitele, který se chce neustále vztahovat k celku a hledat pravé místo všeho pro člověka a lidstvo rozhodujícího v celkovém rámci, tedy v rámci světa, univerza. Teilhard je proto myslitel kosmicky orientovaný; nechce nic vysvětlovat nahodilostmi, ale hledá celkový řád, ba plán a místo, jaké v tom řádu a plánu má všechno to, co je i lidsky důležité. Vyjadřuje se velmi často vědeckými (přesně: zpředmětňujícími) termíny, které jsou v rozporu s jeho úmysly, ale dělá to nejspíš záměrně, aby právě onu rozpornost ukázal a podtrhl. Tak může tematizovat problémy, které všeobecně nejsou chápány jako „časové“ a „aktuální“ (zejména po válce bylo francouzské myšlení ve znamení existencialismu odvráceno od problémů přírody a platí to už pro filosofii existence předválečného údobí), a na druhé straně vědecky běžnými termíny a na pozadí vědeckého konsenzu exponovat otázky, které vědcům spíše unikají anebo jsou jimi klasifikovány jako vědecky nelegitimní. A tak Teilhard de Chardin upozorňuje na místo života a živých bytostí v entropickém vesmíru jakožto privilegovaného vyhnání některých základních kvalit hmoty do extrému; mluví o „zákonu“ komplexity/vědomí, podle něhož hmota manifestuje svou tendenci se pořádat do uskupení stále komplexnějších a stále víc směřujících k ustavení vědomí (takže nejde jen o vnějškově strukturovanou agregaci, ale zároveň i interiorizaci); ukazuje, jak cerebralizace připravuje revoluci ve sféře vědomí, totiž reflexi (reflektující se vědomí); a hovoří o vitálním (vlastně protientropickém) tlaku, který v biologické evoluci postavil člověka na špičku vývoje, aby další směr svěřil jeho uvědomělé odpovědnosti. Postaven do čela nyní už nikoliv jen biologického, ale myšlenkového a duchovního postupu „kupředu a výš“, člověk nesmí (nebo by alespoň neměl) selhat, nesmí ztratit kuráž a chuť jít dál a výš i za nových okolností.
V tomto pojetí se člověku opět dostává legitimního, a dokonce mimořádně významného místa ve vesmíru. Teilhard odmítá nejen názor (Jeansův), že život je jen nahodilá plíseň na povrchu jednoho vesmírného zrnka písku, ale také mnohem starší názor (jansenisty a protijezuitského polemika Pascala), že člověk má velmi nejisté místo někde mezi nekonečnem malého a nekonečnem obrovského (takže mu nezbývá, než se spolehnout na Boha). Poukazuje na třetí nekonečno, na které Pascal nemyslil, totiž nekonečno centro-komplikovaného, k němuž směřuje vývojová dynamika. Smysl veškerenstva tu je v sázce: člověk nemůže zachránit nic pro sebe, pokud nebude zachráněno vše. Nejde jen o prodloužení dosavadního stavu nebo o uskutečnění ideálních koncepcí a přání, ale o úplnou mobilizaci celé lidské osobnosti, celého lidstva, o maximální soustředění a uchování všeho nejpodstatnějšího a nejméně sdělitelného (podstatné, esenciální tedy nespadá v jedno s obecným, společenským!) jakýmsi novým „velkým sjednocením“. A posléze tu je Teilhardův postulát snad utopický: to vše je zapotřebí uchovat navždy v tom smyslu, že vyvinuté lidstvo vyloučí nebezpečí opětného rozpadu této (na lásce, na „amorizaci“ založené) jednoty nějakým návratem zpátky, tedy tím, že ustaví a zajistí (přesněji spoluustaví) ireverzibilitu, nevratnost této výsledné vývojové fáze. Veškerý vývoj vesmíru konverguje k tomuto cíli, směrem k bodu Omega; toho cíle nelze dosáhnout bez člověka, ale nemůže se to zdařit ani samotnému člověku odkázanému na sebe; jde o poslání (tj. povolanost a poslanost) člověka a lidstva, o poslání, v němž na sebe bere a dovršuje odpovědnost za veškerenstvo, za celý vesmír.
Vzhledem k tehdejší myšlenkové atmosféře bylo myšlení Pierra Teilharda de Chardin v jistém povrchnějším smyslu nečasové již v době svého vzniku a formování, ale snad ještě víc v době, kdy bylo postupně vydáváno na tucet svazků jeho sebraných prací. Snad již původně bylo, ale zejména po zveřejnění se opravdu stalo mohutnou reakcí a protestem proti poválečné depresi a kocovině (původně ovšem proti depresi a kocovině po první světové válce) a vzbudilo pozornost spíš nádechem senzačnosti okolnosti, než aby se stalo inspirací k revizi tzv. moderních názorů. Dnes je toto myšlení, jak se zdá, ještě nečasovější, protože brilance Teilhardových formulací nenachází u postmoderních myslitelů prakticky žádnou rezonanci. Jestliže dnes mohla konečně vyjít jeho hlavní kniha v českém překladu, který byl připraven k vydání již před dvaceti lety, mohlo (a mělo) by se to stát v našich podmínkách podnětem k úvahám a diskusi o povaze a funkci filosofie vůbec. Nepochybuji o tom, že po jisté době útlumu se křivka zájmu o Teilhardovo myšlení i na Západě zase zvedne (jak tomu bylo v případě řady jiných vynikajících myslitelů našeho století). Máme nyní příležitost se na toto oživení řádně připravit a eventuálně jej dokonce stimulovat.