Written in 1988, this document analyzes the profound crisis facing Czechoslovak society, characterized by chronic instability and systemic deception. The author critiques the Communist Party's historical failures and notes a widespread lack of public faith in the possibility of reforming communism. Given the absence of organized political alternatives, the text suggests that change can only originate from internal party shifts or influences from the Soviet Union. The author warns against sudden, chaotic transitions that could ruin the fragile economy, stressing instead the need for moral renewal and the emergence of competent, uncorrupted leaders. The proposed solution lies in fostering civil society from the bottom up through small independent groups, professional collectives, and voluntary associations. By expanding these spheres of free initiative and pluralism, society can gradually diminish centralized control and embark on a long-term process of social revival. This approach emphasizes patience, personal responsibility, and the gradual rebuilding of democratic structures and professional integrity.
[Politická situace a možnosti jejího zlepšení]
docx | pdf | html | digitized
◆ article, Czech, origin: 14. 2. 1988
- This serves as a preparation for the final document:
- Písemné (a dodatečné ústní) vyjádření k tématu 3. fóra Charty 77
- Original records for this document:
- Uhl, Petr → Hejdánek, Ladislav
[Politická situace a možnosti jejího zlepšení] [1988]
Mezi hlavní rysy dnešní politické situace v našich společnostech náleží především chronický stav nejistoty, nestability a krize prakticky ve všech sférách a na všech rovinách společenského života, přičemž oficiálně se přiznávají jisté poruchy pouze hospodářské povahy. Značná část všeobecných nejistot je také přímým důsledkem nejen toho, že se pravda o stavu naší společnosti tají, ale také a především proto, že tato plná pravda zůstává většinou utajena i samotným úřadům, vládě i stranickému vedení. To vrhá světlo na třetí aspekt, totiž na kvalitu a úroveň jak řídících orgánů, tak na kvalifikovanost tzv. vedoucí síly, což prakticky znamená nejvyšších orgánů a aparátu strany. Komunistická strana si zajistila ústavně svou vedoucí roli. Střízlivý pohled na poválečnou historii nám však ukazuje, že komunisté skutečně vedli naše národy jen dvakrát. Poprvé uvolnili únorovým převratem a vyloučením všech jiných politických sil z účasti na moci zhoubné proniknutí tzv. stalinských metod do života celé společnosti, a když pak byla v SSSR zahájena polovičatá očistná politika, u nás stranické vedení už nevedlo, nýbrž ze všech sil a na všech frontách brzdilo. V šedesátých letech se zformovala silná reformní fronta uvnitř strany, jejíž působení vyvrcholilo v tzv. Pražském jaru. To u nás komunisté vedli společnost po druhé. Když se pak společnost začala trochu probouzet (většina občanů začala důvěřovat Dubčekovu vedení teprve pod dojmem tvrdých kritik zvláště ze strany NDR, PLR a SSSR), intervence udělala konec plánům i nadějím. Vnucená protireforma ve straně pak vedla opět k tomu, že strana přestala společnost vést a soustředila se jen na brzdění a potlačování. Poměrně široká důvěra v komunisty hned po válce (alespoň v českých zemích) byla zmarněna v padesátých letech, kdy na místo přesvědčení nastoupil strach a kdy aktivní podpora a spolupráce se stále víc měnila v pouhou kolaboraci. Rok 1968 překvapivě obnovil reputaci komunistů (za podstatné podpory interventů, kteří tak vyvolali masové projevy sympatií a podpory komunistického vedení zejména motivované vzdorem a odporem proti nejdříve politické a nakonec přímo proti vojenské intervenci). Vnitrostranický vývoj a příprava reformního programu tak utrpěly porážku, a neschopnost reformistů politicky vůbec nějak reagovat (a bylo jich téměř půl miliónu!) způsobila, že byla definitivně otřesena důvěra i v program reformní. Naprostá většina občanů je dnes (at už odůvodněně nebo jen emotivně a intuitivně) přesvědčena a nemožnosti reformovat sám komunismus a stranu.
Zároveň je třeba střízlivě vidět také tu skutečnost, že naše společnosti nemají v přítomné chvíli žádnou alternativní politickou sílu s promyšleným programem a dostatečným zázemím. V posledních letech se pomalu formuje sice staronová společenská síla, totiž katolicismus. Ale tady převažují zájmy církevně-politické a náboženské; o nějakém politickém zrání se zatím nemůže mluvit. V politickém ohledu vidíme jen vágní představy, naivitu, tu a tam konzervativní tendence, ale především roztříštěnost a konfuzi politických názorů. Jiná, byť jen potenciální politická síla se nikde nerýsuje. Z toho pak jednoznačně vyplývá, že v tomto okamžiku lze očekávat nějaký vliv na národní a společenský život a na politický vývoj v nejbližších letech jen ze dvou stran: z vnitřního vývoje komunistické strany domácí anebo z vlivů, jež na náš společenský vývoj dolehnout ze Sovětského svazu. Kde nechce tonout v iluzích, ví, že tyto dvě síly nemá momentálně kdo vyřadit ani nahradit.
Jak je vidět, situace nevypadá nijak růžově. Potřebujeme zkušené a vzdělané politiky, kteří si budou umět vybrat z toho, co navzdory ztrátovému hospodaření posledních dvou a vlastně celých čtyř desetiletí někdy v skrytosti vyrostlo a je k dispozici (ovšem většinou bude třeba takové lidi nejprve objevit, neboť až dosud měli příliš mnoho důvodů, proč zůstávat nenápadní). Ale kde je vzít? Mimo stranu takoví lidé nemohli vyrůst vůbec a v rámci strany vyrůstali nutně jako pokřivění, přinejmenším svým přetvařováním a předstíráním souhlasu s katastrofální oficiální politikou. Byli by dobří samozřejmě i dva-tři skuteční státníci, ale to bychom už asi chtěli příliš. Ale bez vynikajících politiků, kteří budou mít alespoň v některých směrech volné ruce k inteligentnímu rozhodování, to v žádném případě nepůjde, at už iniciativa k nějakým změnám přijde ze zkorumpované strany domácí anebo odjinud.
A pak tu ovšem je – abychom nevynechali nic – možnost nějakého náhlého zvratu, ať už by k němu došlo z jakýchkoliv příčin. Tak především je něco takového extrémně nepravděpodobné. Ale byla by to v každém případě katastrofa. Naše hospodářství funguje z posledních sil a na čestné slovo. Každá větší porucha by byla fatální ve svých důsledcích. Nikdo si nic takového nemůže rozumně přát a naprostá většina lidí si to opravdu nepřeje. Ne proto, že by podporovala současný režim, ale protože bezpečně ví, že by se situaci rapidně zhoršila. Lidé ostatně vědí i to, že každá reforma, i ta nejrozumnější a nejsprávnější, bude pro většinu z náš znamenat velké těžkosti. Neboť kdo ponese tíhu všech minulých desetiletí špatného hospodaření? Budeme to my všichni, naprostá většina obyvatelstva této země. A bude to vlastně v pořádku, protože jsme po celou tu dobu strpěli, aby nám vládli, aby nás „vedli“, aby o nás rozhodovali lidé, kteří k tomu nikdy neměli být puštěni.
Dnes se to všechno vymstí na všech. Ocitli jsme se v situaci, kdy nepostačí žádné komputery (i když to bez nich nepůjde) a žádné sebe víc sofistikované ekonomické a jiné metody. Podobně jako ve válce se v nejbližších letech rozhodujícím faktorem stane morální připravenost přinést oběti, aby se nám po jisté omezené době velkých těžkostí mohlo zase vést lépe, ovšem lépe po všech stranách a všem, bez diskriminace. Nepochybuji o tom, že lidé by to dovedli i pochopit a že by si nakonec nechali říct. Ale komu tady mají, komu tady vůbec mohou věřit? Potřebujeme opravdu novou morálku, a nejen pracovní. Ale jak je možno probudit lidi k vyšší a lepší morálce, když všude vidí, jak vedoucí osobnosti jsou lidé zmatení a váhaví, bezradní a bez šťávy, mnohdy zkorumpovaní a vícekrát již vyměnivší plášť i prapor, lidé nevzdělaní a nedůstojní, opájející se mocí, ale hluboce nekompetentní? Jak budou moci i po výměně osob ti noví přesvědčit lidi, že jsou těmi pravými a že své věci rozumějí a že jsou opravdu konečně na svém místě? To potrvá, neboť to se nespraví jedním dvěma projevy. Máme proto před sebou i v nejlepším případě delší, několikaleté (přinejmenším) období, kdy nikdo z těch nových politiků, které veřejnost zatím ani pořádně nebo vůbec nezná, s žádnou velkou důvěrou počítat moci nebude. A bez důvěry se nic velkého projektovat ani nedá. Bez důvěry lidí, kteří nakonec to musí sami udělat, i když pod nějakým vedením, se nemůže nic zdařit.
A co pro to můžeme udělat my a lidé nám podobní, kteří žádný přímý politický vliv nemají a kteří přesto cítí, že mají také svou odpovědnost? Myslím, že je třeba zůstat velmi střízlivě při zemi. Dnes se mohou hnát do velkých projektů jen hlupáci a dobrodruzi, naivové nebo podvodníci. A ti nám ostatním pomoci nemohou. Musíme využít všech možností, které se otvírají a ještě otevřou, abychom dokázali něco pozitivního pro společnost udělat, aniž bychom přitom zůstávali slepí a hluší k tomu, zda tím opravdu pomáháme pozitivně i v širším kontextu, anebo zda naší jinak dobré práce někdo jen nezneužívá pro své dobro a proti našim spoluobčanům. Zkrátka, musíme se starat o to, abychom při své práci i nad svou prací řádně uvažovali a abychom ve všem viděli také příslušné politické dimenze a politické důsledky. Proto si myslím, že velkou důležitost budou mít malé pracovní kolektivy, a to ať už v hospodářství, v technickém rozvoji, v kulturní tvorbě, ve vědeckém výzkumu i v sebevzdělávání atd. atd. Je třeba iniciativně a důsledně rozšiřovat sféry iniciativního podnikání nejrůznějšími směry a tak klást základy k opětné normální pluralitě společnosti. Řízení a kontrolu společnosti shora je třeba postupně, ale bez ustání omezovat a otvírat nové volné prostory pro svobodnou iniciativu – a to všude a ve všem: v práci, v zábavě, v osobních zálibách, v mimopracovních zájmech a jejich rozšiřování, v soukromém sebevzdělávání a studiu, ve vytváření nejrůznějších kroužků, spolků a organizací, třeba paralelně několika vedle sebe stejně zaměřených – a bez úsilí o nějaké sjednocování, organizování shora a o nějakou ústřední indoktrinaci, atd. atd. Čím víc a čím různorodější budou takové iniciativní a opravdu fungující skupinky a týmy (které nebudou mít nejmenší důvod, proč nějakou činnost jen předstírat!), tím svobodnější a pro nějaké diktátůrky nezvládnutelnější bude celá společnost. Pro vnitřní cíle si každá společnost či spolek nebo sdružení může rozmnožovat zprávy nebo studijní materiály atd. bez omezení, a větší skupiny, pokud na to dobrovolnými příspěvky vyberou dost finančních prostředků, budou moci vydávat časopisy nebo dokonce i noviny. Úřady jim to budou umožňovat a usnadňovat a ne je za to stíhat. A začneme-li takto zgruntu a od skutečných počátků, vynikající lidé, užiteční všem, nám opět vyrostou, aniž by je někdo pokřivoval, a budeme mít zase dost velkých vědců i umělců, o jejichž věhlasu budou rozhodovat jejich díla a ne nějací úředníci, a budeme mít také dost vynikajících politiků, a snad tu a tam i nějakého velkého státníka.
To všechno si však vyžádá dost času. Nikdo by si neměl dělat iluze o tom, že to, co se usilovně kazilo čtyřicet let (a vlastně padesát, když připočteme dobu po Mnichově), se dá spravit a dát do pořádku za pár měsíců. Musíme se připravit na jistou obdobu národního obrození, totiž na významnou etapu obrození společenského. A protože zatím nemáme dost sil, abychom se o to pokoušeli ve velkých projektech, musíme začít alespoň v malém, každý na svém místě. A uděláme-li to, pak výsledky už nebudou tolik záviset na tom, kdo zrovna sedí ve vládě a jací funkcionáři nebo volení předáci nějaké strany budou jednat a dělat usnesení. Bude nám stačit, když nám dají alespoň pkokoj a když nás nechají pracovat. Dříve nebo později si je vyměníme tak, aby se nám líbili víc.
14. 2. 1988