Tento filosofický text se zabývá dialektickým vztahem mezi tradicí a inovací v biologické i kulturní evoluci. Na příkladu bakteriální rezistence autor ukazuje, že vývoj vyžaduje schopnost navázat na minulost, ale zároveň se od ní tvořivě odchýlit. Ústředním tématem je redefinice kauzality, kdy je "následek" chápán jako aktivní činitel, který si skrze schopnost reagovat vybírá svou "příčinu". Tento koncept je dále rozvíjen v úvahách o lidské historii, kolektivní paměti a astrologii, která v minulosti sloužila jako racionální souřadnicový systém pro rozhodování. Text zdůrazňuje nezbytnost zapomínání pro zachování otevřenosti vůči budoucnosti a svobodě. Filosofie je zde představena jako kritický nástroj k vnitřní integritě, který člověku umožňuje překonat roztříštěnost sociálních rolí a dosáhnout sjednocené, reflektované existence. Závěrem se autor věnuje přesahu smrti a tvrdí, že umělecká díla i lidské činy vyžadují aktivní "vzkříšení" budoucími generacemi, aby překonaly materiální zánik a dějinnou uzavřenost.