This reflection explores the philosophical concept of death not as an absolute end, but as a beginning of a new form of existence, termed "life after life." The author views death as an encounter with pure non-objectivity, requiring the individual to relinquish self-attachment. Life is interpreted as a dynamic process transcending a mere collection of physical elements; it is a relay of continuity that possesses an eternal quality. Although individual biological life concludes, life persists on social and historical levels through human destinies. The author emphasizes that an individual's departure facilitates further developments and the fulfillment of missions or tasks pursued during their lifetime. Therefore, death does not imply the annihilation of human effort but rather its transformation into a broader context. The text concludes by suggesting that the true nature of life after death remains a mystery to be revealed only at the moment of passing, thereby opening ontological inquiries into the meaning and transcendence of human existence.
Smrt jako počátek
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 17. 1. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Smrt jako počátek
Smrt není vlastně konec, ale ve skutečnosti to je začátek: smrt je vpravdě setkáním s ryzí nepředmětností, k němuž se můžeme a musíme dostavit sami bez sebe. Smrt je vlastně začátkem našeho „druhého života“, „života po životě“, v němž jsme se vzdali sami sebe a všeho svého jako toho, nač chceme navazovat a na čem chceme trvat. Vždyť co to je vlastně život? Není život dokladem toho, že je možné i něco dalšího, vyššího než pouhé seskupení prvků, elementů, které nějakou chvíli drží ,pohromadě‘ (tedy ne jako celek), aby se zase rozpadly? Neznamená život nutně také předávání štafety života, nikoli tedy jen jakési zatíženosti, postiženosti smrtelností a smrtí? Život je opravdu v jistém smyslu „věčný“ – nikoli jednotlivý život, ale život jako takový, život nepřestávající s jednotlivými životy, které končí smrtí, ale nikoli jako „obecnina“! Vždyť to dobře známe z vlastní (lidské) zkušenosti, že je možný i život společenský, že jsou možné dějiny (a v nich zase i jednotlivé osudy, které však jsou něčím velice odlišným od průběhu jednotlivcova života pouze animálního), že jsou možné epochy atd. (I když ovšem nelze dost doře říci, že společnost, dějiny či lidské osudy samy také „žijí“! Společnost není subjekt, tím méně jsou subjektem samy dějiny.) Tak jako smrt jednotlivcova života není koncem života společnosti (dokonce ani koncem života jeho rodiny nebo řady jeho přátel), nemusí znamenat ani znicotnění toho, jak žil a co udělal (nebo neudělal) prostě jen v důsledku toho, že zemřel, ale může mít jakési zvláštní pokračování po jeho individuální smrti poté, co on sám již opustil sebe, nechal sebe za sebou, snad dokonce se sám sebe zbavil, aby v dalším „dění“ nepřekážel, aby je nebrzdil, ba aby je vůbec umožnil – vždyť to vše, co dělal, nedělal pro sebe ani kvůli sobě, ale aby splnil své poslání, své úkoly, které přece trvají dál! A tak můžeme říci, že má dobrý smysl mluvit o životě po životě (rozumí se po životě skončivším smrtí). Otázkou ovšem zůstává, jak ten život po životě vlastně vypadá; to se asi někdy dozvíme, až zemřeme.
(Písek, 190117-1.)