This text addresses the complex issue of identity across its diverse meanings, ranging from the moral integrity of an individual and mathematical equality to official personal identification. However, the primary focus is directed toward the question of identity at the atomic and subatomic levels. The author critiques the views of Crease and Goldhaber, who argue that identity cannot be attributed to quanta, such as photons or electrons. The work explores why an electron lacks identity, suggesting that the cause lies in its inability to perform the subjective act of self-relation. The discussion then shifts toward an ontological investigation: can an electron be considered a true being, or is it an entity on the boundary between nothingness and existence? Finally, the author proposes a hypothesis regarding whether the Big Bang represented a collective transition of interchangeable quanta into a state of "quanta with identity." Thus, the text provides an original philosophical perspective on fundamental physical reality and the process of the world's emergence as a transition from an unidentifiable source to concrete beings.
Identita organická
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 5. 4. 2019
- This is a part of the original document:
- 2019
Identita organická
O identitě se mluví v různých významech a souvislostech, které je třeba od sebe náležitě odlišovat. O osobní identitě se třeba mluví v morálním smyslu jako o osobní integritě; v matematice je identita (totožnost), třeba když obě dvě strany rovnice jsou si ,rovné‘ a označuje se známým ,rovná se‘. A občanský průkaz je dokladem totožnosti, tj. má smysl, aby dotčený nebyl zaměnitelný s kýmkoli jiným. Naším momentálním problémem je zjistit, nakolik má smysl mluvit o identitě na atomární a subatomární úrovni. Podle Crease a Goldhabera nelze mluvit o identitě u kvant – a kvantum je míněno jako nejmenší ,kousek‘ energie; může to být třeba foton, ale také elektron (a snad subjaderné částice, aspoň některé). Tážu se: proč by neměl být elektron identický, proč by neměl mít identitu? V jednom smyslu to asi lze vidět v tom, že není schopen se vztáhnout sám k sobě. A proč toho není schopen? Navrhl bych toto řešení: vztah k sobě (vztáhnutí k sobě) je akt, výkon, kterého je schopen jen ,subjekt‘. Proč nemá a nemůže elektron mít subjekt, případně proč se sám nemůže stát subjektem? Proč nemůže sám nic vykonávat, dělat, podnikat? Můžeme v tom případě o elektronu vůbec mluvit jako o „jsoucím“ čili „jsoucnu“? Je to vůbec ještě něco skutečného? Je to skutečnost? Není to spíše „nic“, ale ve zvláštním významu, že je to nic, z kterého něco vzniká, které je zdrojem, počátkem „něčeho“? Není elektron (nebo foton či kvantum) něčím na rozhraní ,ničeho‘ a jsoucnosti? Není přechodem z “ničeho“ do „něčeho“? Není tady někde významná vazba na to, čemu si astrofyzici říkat ,velký třesk‘? Není tento ,velký třesk‘ jenom obrovitým hromadným přechodem spousty zaměnitelných (a tedy nepočitatelných) kvant do ,kvant s identitou‘?
(Písek, 190405-1.)